Autor: Jan Kalous
Příspěvek na konferenci Zločiny komunismu, Senát Parlamenu ČR, 24. února 2020.
Před 72 lety, v únoru 1948 dosáhla komunistická strana svého dlouhodobého cíle – dobytí politické moci v Československé republice. Dovolte mi krátce se u únorového státního převratu zastavit a definovat, proč se domnívám, že nebyl konformní s tehdy platným ústavním pořádkem.
Demisi 20. února 1948 podalo 12 ministrů vlády (byli to ministři za národně socialistickou, lidovou a demokratickou stranu), ráno 25. února již šlo o 14 ministrů (přidali se dva sociální demokraté – Václav Majer a František Tymeš) z 26, tedy více než polovina. Gottwaldova vláda tedy měla v souladu s prvorepublikovými tradicemi padnout. Komunisté ale přenesli boj o politickou moc z parlamentu do ulic. Nelegálně vzniklé a vyzbrojené Lidové milice – šlo asi o 11.000 mužů – pochodovaly Prahou a zastrašovaly tak nejen politické oponenty. Dodávám, že Lidové milice byly zpětně legalizovány až v prosinci 1948 novelizovaným zákonem č. 286/1948 Sb. o Sboru národní bezpečnosti. Obdobně nelegálně vytvořené Akční výbory Národní fronty prováděly čistky ve všech vrstvách společnosti; legalizovány byly v červenci 1948 v zákoně č. 213/1948 Sb. upravující ochranu veřejného zájmu. Do té doby stihly vyhodit ze zaměstnání, úřadů a škol nejméně 300 tisíc občanů, včetně 69 tisíc členů všech stupňů Národních výborů, cca 4.000 osob, které se 24. února nezúčastnily generální stávky, 28.000 úředníků a 3.000 příslušníků bezpečnosti. Z armády byl tehdy vyhozen každý čtvrtý důstojník, přes 27 %.
Přičteme-li k tomu protizákonná zadržení několika poslanců Národního shromáždění (mám na mysli skutečnost, že byli zatčeni bez toho, aby byli zbaveni imunity), přesuny Pohotovostních pluků po strategických místech Prahy, svévolně prováděné domovní prohlídky v sekretariátech nekomunistických politických stran, nelze než v případě únorové vládní krize roku 1948 mluvit o jednoznačně nezákonném uchopení moci komunisty. V diskusích premiéra Gottwalda s prezidentem Benešem o řešení vládních problémů pak zřejmě došlo i na vyhrožování další mobilizací, nasazením a angažovaností komunistických mas, respektive na vypuknutí občanské války v ČSR, připomínání pro Beneše nesmírně citlivých událostí Mnichova 1938 a na potenciální vojenský zásah SSSR z blízkého zahraničí.
Po převratu v únoru 1948 následovala postupná likvidace demokratických tradic a eliminace lidských a občanských práv. KSČ provedla čistky, které zasáhly svou intenzitou, hloubkou a povahou celou společnost. Nekomunistické politické strany (slovenští demokraté, národní socialisté, lidová strana) dostaly komunistům poslušná vedení. Sociální demokraté byli s komunisty v červnu 1948 sloučeni. Nepoddajní občané přišli o svá zaměstnání a buď dobrovolně (dokud to ještě šlo) opustili území státu nebo v případě, že to nestihli, byli perzekvováni a v řadě případů zbaveni osobní svobody, vězněni a někteří z nich popraveni.
Jaké v ČSR existovaly předpoklady pro nástup komunistů k moci? Z dlouhodobějšího hlediska příznivým výsledkům komunistické strany nahrála hlavně reflexe velké hospodářské krize a Mnichova 1938, spojená s negativními zkušenostmi se západními demokraciemi. O sovětském odhodlání pomoci Československu v kritických dnech září 1938 se tehdy a po dalších 40 let nepochybovalo. Dalším momentem, který musíme vzít v úvahu, bylo tradiční české rusofilství. Víra ve velkou slovanskou lípu, která ochrání slovanské středoevropské národy před agresivním pangermanismem. Zde je třeba si jen povzdechnout nad tím, že například polská zkušenost s ruským a bolševickým režimem v průběhu 18., 19. a 20. století byla diametrálně odlišná od zkušenosti české. Obdivu vůči SSSR pomohla také skutečnost, že sovětské jednotky osvobodily velkou část ČSR, a také že nikdo nebo skoro nikdo neměl bezprostřední negativní zkušenost s povahou ruského, respektive bolševického režimu.
Komunistická strana Československa vznikla jako levá frakce sociální demokracie. V květnu 1921 sociální demokracii rozštěpila a zahájila vlastní politickou existenci. Demokratické principy a postupy uvnitř KSČ se však dostávaly do kolize s podmínkami, které strana přijala vstupem do Komunistické internacionály. Boje o podobu strany pak vyústily do nástupu jasně pro-moskevského vedení v čele s Klementem Gottwaldem na jejím V. sjezdu v únoru 1929, tedy právě před 91 lety. Od tohoto okamžiku se komunistická strana a její vedení důsledně podřizovalo zájmům a úkolům z Moskvy. Je důležité uvést, že až do září 1938 se strana chovala jako antisystémová, tzn., že se neidentifikovala s politickým uspořádáním státu.
Povaha KSČ se z tohoto hlediska mění v období tzv. třetí republiky. Někteří historici hovoří o období let 1945-1948 jako o limitované demokracii. Komunisté získali po druhé světové válce podíl na moci. Soustředili se na ovládnutí všech klíčových pozic ve státě. Platilo to beze zbytku jak pro oblast politickou, tak pro oblast ekonomickou a bezpečnostní. Nekomunistické strany byly vnitřně rozhádané, nedokázaly překonat jednotlivé partikulární zájmy. Sázely vše na osobnost prezidenta Edvarda Beneše a na tradiční demokratické mechanismy.
Komunistická strana Československa se po únoru 1948 soustředila na upevnění získané moci. Nekompromisně a dogmaticky prosazovala své (potažmo sovětské) zájmy a v duchu hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ vytvořila klima sice nevyhlášené, ale fakticky prováděné občanské války se širokým třídně nenávistným aspektem. K tomu používala jak stranického aparátu, tak svých kádrů v bezpečnosti, které posléze využila při konstrukci politických procesů. Jejich cílem bylo nejen zkompromitovat politiky nekomunistických stran, některé diplomaty, důstojníky čs. armády, představitele církví a kultury, mimořádné sportovce a podobně, ale podřízení si společnosti jako celku. Vytvářel se a zdokonaloval se mechanismus státního bezpráví. Intelektuální elita společnosti, odpůrci kolektivizace a politiky KSČ čelili ztrátě osobní svobody, mučení, ztrátě důstojnosti, ponížení. Více než 240 jich KSČ nechala z politických důvodů popravit. Rozpoutaný teror se na počátku 50. let týkal doslova téměř každého občana. Vedle celostátních případů s mimořádným propagandistickým dopadem se konaly procesy lokální, jejichž exemplární význam souvisel s místními specifickými podmínkami. Politické procesy tedy plnily nejen funkci varovnou, výchovnou, ale rovněž propagandistickou, mobilizační a stabilizační. V uvedeném časovém období se procesy netýkají jen Československa. Souběžně probíhaly v Sovětském svazu, Maďarsku, Polsku, Bulharsku, Albánii nebo v Jugoslávii.
Proč však KSČ vlastně konstruovala politické procesy? Důležitým aspektem byl nepochybně vývoj mezinárodní situace. Vedle sovětských vzorů a konceptů, které Československo ochotně zavádělo, sehrály svou roli vyhrocené vztahy mezi SSSR a Západem (první berlínská krize, od počátku 50. let válka v Koreji). Část motivů lze najít také v proměně vztahů s Izraelem nebo v konfliktu uvnitř sovětského bloku s Jugoslávií.
Vnitřní důvody spočívaly ve snaze Komunistické strany Československa o zlomení jakéhokoliv i jen potenciálního odporu a podřízení si společnosti. Ještě jeden aspekt konstruování procesů si dovolím uvést: Souvisel s očekáváními, která komunistická strana v době předúnorové i poúnorové dávala veřejnosti – sliby reálné, méně reálné, i zcela nereálné. Již záhy po únoru 1948 však KSČ zjistila, že nedokáže své vize naplňovat. Na počátku 50. let došlo ke krizi režimu po stránce ekonomické, sociální a politické. Bylo třeba najít někoho, kdo je za neplnění vytčených ambicí zodpovědný. Katalyzátorem krize se také proto stala silná vlna represí. Nejdříve se režim logicky zaměřil na protivníky působící mimo komunistickou stranu. Posléze se již za přímé sovětské asistence pustil do čistky uvnitř vlastní KSČ. Dosud nezpochybnitelní představitelé režimu byli nyní představeni v nové konstelaci a interpretaci, což ovšem s sebou přineslo velký otřes uvnitř aparátu strany a vyvolávalo lavinový efekt v prostředí, kteří souzení komunisté reprezentovali.
Komunisty také nelze považovat z hlediska analýzy dopadů soudní perzekuce na konkrétní vrstvy obyvatelstva za hlavní cílovou skupinu represí. Tvořili totiž pouhé tři desetiny procenta odsouzených a současně šest procent popravených z politických důvodů. V československém případu Slánský a spol. byli souzeni komunisté ze stranického aparátu, z oblasti diplomacie, zahraničního obchodu, z ekonomické sféry, ale také například zástupci armády, bezpečnosti a médií. Byli zde lidé, kteří ve třicátých letech bojovali ve Španělsku a posléze za druhé světové války působili na Západě; byli zde lidé, kteří měli židovský původ; byli zde lidé, kteří měli vazby na Titovu Jugoslávii (nyní tedy tzv. titoisti nebo buržoazní nacionalisté) nebo v předválečném období museli v rámci strany podstoupit sebekritiku. Čelili neuvěřitelným, až fantastickým obviněním, byli uznáni vinnými a bez milosti popraveni. Nebyli to však lidé nevinní. Často šlo o přímé aktéry řady komunistických zločinů.
Rudolf Slánský patřil mezi výrazné osobnosti Komunistické strany Československa. Byl blízkým spolupracovníkem a přítelem Klementa Gottwalda. Po válce se stal druhým mužem KSČ. Generálním tajemníkem strany byl do září 1951. Řídil aparát strany, komunisty v bezpečnostním aparátu, koordinoval činnost jednotlivých oddělení ústředního sekretariátu strany. Často jednal autoritativně, s odkazem na Sověty a Gottwalda.
Stručně bych představil dva nejvýznamnější symboly politické zvůle, kterou po únoru 1948 rozpoutala komunistická strana, než byl při vší tragičnosti případ Slánský. Prvním z nich je generál Heliodor Píka – československý legionář, vlastenec zapojený do protinacistického odboje, během druhé světové války náčelník československé vojenské mise v SSSR a zástupce náčelníka hlavního štábu československé armády do února 1948. V květnu 1948 byl během léčby v Ústřední vojenské nemocnici zatčen a následně obviněn ze špionáže a velezrady, kterou měl spáchat v době druhé světové války. Jeho vyšetřovatel, prokurátor a soudce v jedné osobě Karel Vaš pro potřebu soudního líčení vyrobil falzifikáty dokumentů, na jejichž základě byl Píka v lednu 1949 odsouzen k trestu smrti a v červnu 1949 ve věznici v Plzni Na Borech popraven.
Druhou výraznou obětí československého komunistického režimu je Milada Horáková – vystudovaná právnička, členka národně socialistické strany, aktivní v ženském hnutí a v protinacistickém odboji, poslankyně parlamentu. I když po únoru 1948 odešla z politického života, neunikla pozornosti komunistických bezpečnostních složek. Byla sledována. V září 1949 byla zatčena a obviněna např. z toho, že hodlala rozpoutat novou válku. Ve skutečnosti však vedla akademické debaty s některými politiky o vývoji po potenciálním pádu komunismu. Proces, na kterém se již přímo podíleli tzv. sovětští poradci, byl proveden na přelomu května a června 1950. Horáková byla odsouzena k trestu smrti. Milost, ačkoliv o ni žádala i světová veřejnost (např. Albert Einstein), ji prezident Klement Gottwald neudělil. Byla popravena ještě v červnu 1950. Právě tato nevinná oběť dobře vystihuje amorálnost režimu, který se v Československu po únoru 1948 ujal moci.
Perzekuce se týkala velké části veřejnosti, která například dávala najevo svůj despekt k v únoru 1948 nastoleným pořádkům. Systém celospolečenské represe byl pyramidálně uspořádán. Například bezpečnostní komise na centrální úrovni měly své kopie v krajích a okresech (bezpečnostní pětky, respektive bezpečnostní trojky). Současně je nutné připomenout i mimosoudní postihy, např. delegace lidí údajně „se štítící práce“ do táborů nucených prací (v letech 1948-1954 jimi prošlo nejméně 23.000 osob) nebo povolávání údajně třídně nespolehlivých osob do Pomocných technických praporů (do jara 1954 jimi prošlo cca. 60.000 osob).
Závěrem bych se stručně zmínil o způsobu a podobě trestání viníků politických čistek a procesů, který Komunistická strana Československa uplatnila v letech 1948-1989. První revizi procesů inicioval tajný Chruščovův projev o kultu osobnosti J. V. Stalina, přednesený na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956. Pro představitele KSČ šlo o vrcholně citlivou záležitost pro přesahy do nejvyšších pater komunistické politiky. Politicky se osobou odpovědnou za zrůdnosti první poloviny 50. let stal Gottwaldův zeť a ministr národní obrany Alexej Čepička. Tresty za tzv. porušování socialistické zákonnosti byly spíše ojedinělé a výjimečné. Například v resortu ministerstva vnitra a obrany se týkaly asi 30 příslušníků. I přes tento počet představovaly soudem vynesené tresty něco zcela ojedinělého. Komunistický režim se ze své povahy snažil osoby odpovědné za procesy před soudním postihem chránit. Například Ladislav Mácha, který během vyšetřování v únoru 1950 (stalo se tak právě před 70 lety) umlátil číhošťského faráře Josefa Toufara, byl přeložen na jinou práci uvnitř bezpečnosti a posléze mu byla udělena stranická důtka.
Revize procesů v letech 1955-1968 formou stranických komisí narážely na své vnitřní limity. Úkoly jim stanovilo stranické vedení, včetně okruhu případů, kterými se mají zabývat. Šlo hlavně o případy odsouzených a popravených komunistů. Protnutí minulosti s přítomností se nedalo vyhnout. Lidé, kteří rozhodovali o čistkách, o podobě procesů a o vynesených trestech stále zastávali významné stranické a státní funkce (tím samozřejmě nemyslím pouze prvního tajemníka KSČ a prezidenta Antonína Novotného). Absurditu této snahy podtrhuje skutečnost, že například jeden z hlavních Slánského vyšetřovatelů Karel Košťál posléze usedl za ministerstvo vnitra v roce 1955 v Barákově komisi a měl tak fakticky zhodnotit svůj vlastní podíl na konstruování procesů a dalších s tím spojených nezákonnostech.
O důslednou revizi a rehabilitaci obětí politické perzekuce neměla komunistická strana nikdy skutečný zájem.
