Jak se žilo manželkám, rodičům či dětem politických vězňů? Lubomír Vejražka přináší svědectví mnoha muklovských rodin, které jako celek mimo jiné vyvrací a zcela odporují současným revizionistickým teoriím, že za socialismu bylo většině lidí vlastně dobře. K polemice používá postavu „Mlžilky“, jejíž skutečnou identitu si poučení čtenáři snadno domyslí. Zveme na čtení a debatu s autorem do krásného prostředí knihovny Libri prohibiti, na velikonoční úterý 19. dubna od 18 hodin.
„Manželku mukla vyhodili z účtárny, musela nakládat bedny na vagony. Její slabost, drobnou postavu, ani astma nebrali v úvahu. Pracovat musela i v krutých mrazech. Těžce onemocněla zápalem plic, psychicky se zhroutila. Kádrovák jí prohlásil za simulantku a obvinil ze sabotáže socialismu. Dokonce došel za ošetřujícím lékařem a požadoval po něm písemné potvrzení, že je zdravá. Doktor odmítl a zavrčel, ať nechají těžce nemocnou na pokoji. Mlžilko, kdyby dnešní doba tvého muže zavřela a tobě udělala, co té ženě, jak bys dnešek charakterizovala?“
(…)
„Kapitalismus a socialismus – prý dva alternativní výrazy… dostanu-li na výběr, zda pro sebe zvolím bídu velké hospodářské krize ve 30. letech v západní Evropě, nebo umírání hlady na Ukrajině, ubíjení ve věznici Lubjanka v Moskvě, umírání při otrockých pracích v mrazivých tundrách za polárním kruhem, beru tu krizi. Volit život či smrt – o takové nabídce nelze běžně říci, že je to výběr mezi dvěma alternativami. Zajímalo by mě, co by Mlžilce řekl vězeň, navracející se z gulagu, kdyby mu vykládala, že socialismus sovětského typu je součást vývoje západní moderny.“