Se svolením autora i vydavatele úryvek z KALOUS, Jan: Číhošťský případ. Nezávislé centrum pro studium politiky, Kolín 2008.
V této části se vrátím k objasnění některých aspektů číhošťského případu. Zaměřím se na rekonstrukci mechanismu práce Státní bezpečnosti, na podíl konkrétních příslušníků StB a na analýzu výsledků jednotlivých vyšetřování od padesátých do devadesátých let. Podívám se rovněž na osudy hlavních „protagonistů“ stojících za smrtí faráře Josefa Toufara. Počátkem roku 1950 bylo, jak jsem již dříve uvedl, vyšetření tzv. číhošťského „zázraku“ svěřeno Máchově instruktážní skupině Velitelství Státní bezpečnosti. Tento tým „vyšetřovatelů“ měl nicméně širší zadání než pouze číhošťský případ. Cílem byla příprava procesu s představiteli církve. Vedle Toufara tak příslušníci Máchovy skupiny vyslýchali například opaty Víta Bohumila Tajovského a Augustina Machalku1 , vicerektora Josefa Burýška , posluchače královéhradeckého teologického učiliště Jana Zmrhala , kostelníka a učitelku z Číhoště a další představitele církve a věřící.
Ladislav Mácha, hlavní viník Toufarovy smrti, byl sice v roce 1950 od StB odvelen, ale nadále zůstal ve službách ministerstva národní bezpečnosti. V roce 1951 probíhalo na 3. oddělení 2. sektoru (pozdější Inspekci ministra vnitra) šetření podporučíka Máchy ve věci faráře Toufara. Při výpovědi 20. června 19515 Mácha uvedl, že příkaz k vyslýchání Toufara dostal přímo od Osvalda Závodského. O průběhu vyšetřování Mácha svoje nadřízené (Čech, Závodský) pravidelně informoval. Když po třech týdnech nepřinesly korektně vedené Toufarovy výslechy očekávané výsledky, nespokojen nadřízení požadovali zvýšit tempo. Mácha se v tomto smyslu odvolával hlavně na velitele odboru BA Závodského a ministra vnitra Noska.
Počátkem čtvrtého týdne vyšetřování totiž Toufar všechny dosud učiněné výpovědi odvolal a tvářil se „velmi zatvrzele a silně nepřátelsky“. Mácha podle vlastních slov svolal svůj tým a společně se radili, jak dále v celém případu postupovat: „Při tom jsem poukázal soudruhům na neustálý tlak, který na nás vyvíjí velitelství StB a snaží se, aby co nejdříve byl případ vyšetřování ukončen, protože je politicky velmi aktuální… Závěrem této porady se soudruzi shodli na tom, že jsou následkem vytvořené situace nuceni k takové formě výslechu, i když se jim to příčí.“
Podle Máchy tak všichni zúčastnění souhlasili s „ostřejší formou výslechu“. Prvním mezistupněm bylo rozhodnutí zavřít Toufara do korekce. Následně se číhošťský farář pokusil podle Máchy dvakrát o sebevraždu oběšením na tkaničkách bot. Podle slov hlavního aktéra brutálních výslechů vyšetřovatele StB Máchy „…p. Toufar dostal napřed pár pohlavků a potom gumovým obuškem přes zadek a na šlapky. Po Toufarově smrti se Mácha pokoušel prostřednictvím Čecha dostat k Závodskému a vše mu vysvětlit. Závodský ale neměl o jeho výklady zájem.
V roce 1963 pak Mácha dodal, že se ocitl v časové tísni, protože se měl natočit „zázrak“ a scházelo mu Toufarovo doznání. Existoval tak pouze jediný způsob, jak toto přiznání získat: z faráře ho vymlátit! Po Toufarově smrti se Mácha dostal do problémů. Hrozilo mu vyšetřování a jeho nadřízený Čech mu radil, aby se někam „uklidil“.
Václav Němec, který se tvrdých výslechů faráře Toufara účastnil spolu s Máchou, začátkem 60. let11 popřel, že by se na jeho bití podílel. Naopak spolu s ostatními údajně odrazoval „kolegu“ Máchu od takového způsobu vedení výslechů. Němec potvrdil, že chtěli Toufarův odpor zlomit obviněním z jeho údajné sexuální deviace (styky s nezletilými chlapci), což bylo v 50. letech tradičně přítomno v žalobách římskokatolických kněží. Šetřením v Číhošti se jim však nic takového prokázat nepodařilo. „K celé záležitosti mohu uvést jen to, že jsem se po příjezdu z Jihlavy dozvěděl, že Mácha seřezal surově Toufara na cele pendrekem, že jej bil hlava nehlava a že na základě tohoto výprasku se Toufar přiznal,“dodal Němec v lednu 1963.
Další člen instruktážní skupiny Václav Hrabák ve výpovědi 25. června 1951 potvrdil nápad StB udělat z faráře Toufara sexuálního delikventa, který měl obtěžovat nezletilé chlapce. Při návratu z Číhoště, kde prováděli další šetření, do valdické věznice se však Hrabina a Hrabák dověděli, „…že Mácha seřezal surově Toufara na cele pendrekem, že jej bil hlava nehlava a že na základě tohoto výprasku se Toufar přiznal.“
Vrchní strážmistr Miloš Hrabina ve svém Úředním záznamu z 21. června 1951 dodatečně potvrdil neobyčejnou důležitost brzkého objasnění zázraku v Číhošti: „Ještě než jsme odjížděli (myšleno k výslechům do Valdic) bylo nám s. Máchou sděleno, že se jedná o neobyčejně závažný politický případ, na kterém má zájem jak MNB, tak i ÚV KSČ a dokonce nám nepřímo řekl, že tam jedeme z příkazu s. Gottwalda.“ Hrabina však odmítal užívat mlácení při výsleších – tím se dostal do sporu s Máchou, který se zaštiťoval vyšším stranickým
zájmem na objasnění celého případu za použití všech prostředků („…asi 10 až 15 minut jsem na Máchovi pozoroval, že bije Toufara se sadistickou rozkoší…“). Hrabina byl dále svědkem toho, jak po tříhodinovém výslechu nechal Mácha Toufara zavřít do temnice a zakázal mu podávat jídlo. Další den mu „servíroval“ karlovarskou polévku, což byla horká polévka s abnormálním množstvím soli, přičemž nedovolil Toufarovi napít se. Po třech dnech takovýchto výslechů byly na Toufarovi jasně zřetelné následky Máchovy procedury. Dne 23. února 1950 se filmoval číhošťský zázrak s evidentně „nejistým“ Toufarem. Vrchní strážmistr Hrabina dále v roce 1951 upozorňoval na skutečnost, že Mácha ostatní vyšetřovatele soustavně obelhával, když jim tvrdil, že jeho postup v celé akci schválil Závodský: „…trvám na podstatě, že to byl Mácha, který byl iniciátorem toho, že Toufar byl doslova ubit…“ Tato svá tvrzení potvrdil Miloš Hrabina i v průběhu dalšího šetření v prosinci 196217 a v lednu 1963.
Toufarův špatný zdravotní stav potvrdili v roce 1951 i příslušníci StB Robert Skerl a Jaroslav Rotsch, kteří ho převáželi do Borůvkova sanatoria v Praze.Podle Skerla „…jeho celé tělo bylo promodralé…“ Tento „postřeh“ potvrdil i Rotsch: „Při převozu z Valdic bylo na Toufarovi patrno, že je vážně nemocen, pravděpodobně vnitřní zranění a jeho tělo pokryto velkými podlitinami, nad čímž se pozastavovali i lékaři z Borůvkova sanatoria a prohlásili, kdo Toufara takhle zřídil.“ Skerl a Rotsch byli přítomni posledním chvílím farářova života. Na příklad
Rotsch hlídal Toufara po operaci na lůžku a později i na soudním lékařství. Skerl se účastnil Toufarova pohřbu a později svědčil o místě hrobu v Ďáblicích.
Již v březnu 1950 musel Skerl podepsat prohlášení, že bude ohledně zázraku v Číhošti zachovávat mlčenlivost (stejné prohlášení podepsal i další vyšetřovatel StB Bohumil Košař). K zdravotnímu stavu faráře Toufara uvedl 1. července 1968 Robert Skerl ještě tyto údaje: „…vypadal strašně zle. Nepodobal se ani člověku. Byl celý zchátralý, hubený, tváře měl propadlé, strhané rysy v obličeji, oteklé a rozpraskané rty a měl takovou divnou barvu v obličeji a stejně tak i na těle, přesně řečeno byl celý žlutý. V obličeji měl nějaké modřiny, modřiny jsem viděl i na těle… Byl v jakési agonii. Třásl se a pronášel jakési vzdechy. Zřejmě měl strašné bolesti. Všiml jsem si, že rukama si stále sahal na břišní krajinu.“
Ve výpovědi v prosinci 1962 potvrdil bývalý člen „Máchova týmu“ Václav Hrabák existenci rozporů ve vyšetřující instruktážní skupině StB, když jedna část chtěla výslech přitvrdit a druhá zastávala názor, že by se mělo pokračovat slušnou formou. Hrabák zastával druhou představu a dostal se kvůli tomu s Máchou do ostrého sporu: „…Můj názor byl, že s. Mácha jako vedoucí této skupiny chtěl docíliti nějaký mimořádný úspěch, aby tak dokázal svým nadřízeným, že skupina pod jeho vedením něco dokáže. Byly to u něj podle mého názoru karieristické cíle, které byly hlavní pohnutkou jeho hrubého postupu.“
V Úředním záznamu z 11. července 1951 přiznal nadporučík Stanislav Cvíček (další člen instruktážní skupiny) rozpory s Máchou právě při vyslýchání osob ve věci Číhošť; ani on nebyl zastáncem masivního mlácení. Naopak stoupenci tvrdé linie vedení výslechů byli Mácha a Němec, přičemž Mácha operoval souhlasem Závodského.
Dne 20. února 1952 vypovídal k případu Toufara další příslušník Máchovy instruktážní skupiny Stanislav Řezníček. Podle Řezníčka se asi po třítýdenním výslechu farář Josef Toufar přiznal, že onen zázrak provedl sám, ovšem při sepisování výpovědi svoje doznání stáhnul. Mácha ho proto nechal opakovaně zavřít do temnice. Tehdy konečně dostal Mácha od Závodského svolení pořádně Toufarovi nařezat: „…Pokud se pamatuji, Mácha to asi vyjádřil tak, že mu musíme rozsekat prdel až se posere.“ Mácha tedy opakovaně mlátil Toufara pendrekem po celém těle: „… Dále si pamatuji, že přišel najednou Zikmund nahoru do naší ubytovny a řekl nám, že Mácha dole mlátí Toufara a to hrozným způsobem, že ho už dole t.zn. Máchu nemohou udržet… Po příchodu na celu jsem viděl, že Toufar leží na pryčně a u něho byl Mácha, který měl pendrek v ruce a byl velmi rozčílen. Výslech probíhal asi tak, že se jej Mácha ptal – Toufara, zda to udělal a zda se přizná a když Toufar stále zapíral, tak dostal od Máchy ránu… Toufar vypadal velmi zuboženě a byly na něm patrny následky použitého násilí.“ Řezníčkovu výpověď potvrdil v únoru 1952 také další příslušník instruktážní skupiny Josef Zikmund: „…Protože se Toufar nepřiznával a velmi naříkal, což mělo na Máchu vliv, že úplně se přestal ovládat a přímo sadisticky pendrekem bil Toufara hlava nehlava po celém těle.“
Dne 7. března 1952 vypracoval podporučík Kalinský z vyšetřovacího oddělení kádrového odboru ministerstva národní bezpečnosti Zprávu o vyšetření. Z ní vyplývá, že se o výsledky šetření číhošťského „zázraku“ v únoru 1950 intenzivně zajímaly špičky KSČ (např. ministr vnitra Nosek, ministr spravedlnosti Čepička, velitel odboru BA Závodský). Podle ppor. Kalinského byl za smrt Josefa Toufara přímo odpovědný podporučík Mácha: „…dle výpovědí orgánů, kteří byli na tomto případě zúčastněni, několik hodin hrubým přímo sadistickým způsobem Toufara týral.”
Mácha se hájil tím, že užití fyzického násilí bylo odsouhlaseno na „vyšších místech“. Například Závodský v roce 1952 ve vazbě přiznal v tomto smyslu svůj podíl na případu: „Osvald Závodský vypověděl, že vydal orgánu Máchovi příkaz, aby použil fysického násilí při výslechu faráře Toufara.“ Na vyžádání ppor. Kalinského mu tuto zprávu zaslal mjr. Bohumil Doubek ze sektoru VI.A. Proti Máchově verzi o příkazu z vyšších míst ale vystoupil např. major Josef Čech, který si byl jist tím, že použití násilí v případu Toufar výslovně zakázal. Také tehdejší Máchův kolega Bohumil Košař (přítomný Toufarovým výslechům vedeným Čechem ve Valdicích, Toufarově operaci i pitvě) mimo jiné uvedl, že Mácha používal násilí při výsleších běžně, nepotřeboval tedy povolení nadřízeného. Kalinský ve své Zprávě pokračoval: „Z protokolárních výpovědí a písemných vyjádření orgánů, kteří se použití fysického násilí vůči Toufarovi zúčastnili, jest zřejmo, že Mácha několik hodin bil hlava nehlava Toufara pendrekem, přičemž budil přímo dojem nenormálního sadistického člověka a když byl ostatními orgány mírněn, aby když již používá vůči Toufarovi fysického násilí, ho bil pouze tak, aby mu neublížil, tak Mácha reagoval na radu soudruhů tím, že jim nadával a spílal oportunistů a alibistů…“ Podle uvedené Zprávy Toufarův výslech vedl Mách spolu s Václavem Němcem dvoufázově – po odpočinku vyslýchajících následoval večer další výslech. V závěru Kalinský konstatoval: „… hodnotíme-li celý případ Máchy, jest jeho chování naprosto politicky neúnosné již vzhledem k tomu, že v případě procesu vůči Toufarovi by přímo školsky před masami pracujícího lidu byla odhalena zrádná úloha Vatikánu. Nakonec je třeba podotknout i to, že kdyby se o Máchově činu dozvěděli nepřátelé našeho lid. dem. zřízení, použili by jej k pomlouvačné kampani vůči bezpečnostním orgánům lid. dem. států včetně SSSR.“
Vyšetřování v padesátých i začátkem šedesátých let dospěla k jednoznačnému závěru, že za smrt faráře Toufara byl plně zodpovědný Ladislav Mácha. Doporučovala se i jeho dodatečná potrestání. Například v roce 1951 navrhl na základě výsledků šetření tehdejší velitel StB Josef Hora ministru národní bezpečnosti Ladislavu Kopřivovi jeho okamžité propuštění ze služeb SNB. Mácha byl totiž v této době zařazen na kádrovém a školském odboru MNB. Mácha nejen že nebyl propuštěn, ale dnem 1. února 1953 nastoupil ke KS VB Praha a v srpnu 1954 se dočkal povýšení do hodnosti poručíka. Po zklidnění situace kolem jeho osoby byl v lednu 1959 přemístěn na II. správu MV, v listopadu 1960 povýšen již na kapitána a v prosinci 1962 ukončil vysokoškolské vzdělání (při služebních povinnostech) jako právník.
V roce 1963 prošetřovala číhošťský případ mimořádná komise MV a následně i ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ. Mácha byl za použití násilí v kauze Toufar potrestán stranickou důtkou a na vlastní žádost v lednu 1964 odchodem ze služeb ministerstva vnitra přesto, že se dopisy obracel na MV Štrougala i na ÚV KSČ. Tři měsíce nemohl sehnat práci. Mácha všechny tyto kroky vnímal jako nesprávné a vůči němu nespravedlivé. Krátce poté pracoval na ministerstvu dopravy, v podniku zahraničního obchodu Pragoexport a do října 1968 na ministerstvu lesního a vodního hospodářství (MLVH).
Ústřední kontrolní a revizní komise (ÚKRK) ÚV KSČ si v roce 1964 vyžádala soudní znalecký posudek, v němž se o úmrtí P. Josefa Toufara mj. uvádí: „Fyzické násilí použité proti faráři Toufarovi nemělo vliv na jeho smrt. Určitě však zhoršilo jeho zdravotní stav a mohlo uspíšit perforaci žaludečního vředu. K jeho smrti došlo opožděným převozem do nemocnice. Na tom však nemá vinu L. Mácha, ale tehdejší nedostatečná lékařská péče ve věznicích.“ Ostatně i ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ hodnotila Toufara jako prohnaného nepřítele socialistického společenského zřízení.
Ladislav Mácha vnímal svoje problémy po odchodu z rezortu MV jako cílený útok na svoji osobu a cítil se velmi poškozen. Psal dopisy, v nichž sám sebe obhajoval a přibližoval případ faráře Toufara „ze svého pohledu“. Neuspěl-li jinde, obrátil se v únoru a březnu 1964 dvakrát písemně na prezidenta Antonína Novotného: „Farář Toufar z případu „Čihošť“ nebyl nevinný člověk, ale obyčejný kriminální a protistátní zločinec, který trestnou činnost skutečně spáchal… jako uvědomělý člen strany jsem v zájmu strany a státu před 14 lety (v únoru 1950) splnil rozkaz tehdejšího ministra vnitra s. Noska, kterým jsem byl donucen tvrdě zakročit proti takovému kriminálnímu a protistátnímu zločinci, jako byl farář Toufar, který počínaje homosexuálním zneužíváním školních dětí a konče provokací proti státu s křížkem v Čihošti, přesvědčivě ukázal, o jakou zrůdu společnosti jde.“
Podobný dopis adresoval Mácha také XIII. sjezdu KSČ v roce 1966: „…případ Čihošťský zázrak neexistoval… znovu se potvrdilo, že farář Toufar byl kriminální a protistátní zločinec… Zatímco farář Toufar, kriminální a protistátní zločinec, našel řadu ochránců, kteří se starali, aby tento odpadlík lidské společnosti neutrpěl újmy, o mne, jako komunistu, poctivého člověka, který vždy řádně a disciplinovaně plnil své povinnosti člena strany, nikdo žádnou péči neprojevuje a nestará se o to, zda jsem utrpěl újmu nebo nikoliv.“ Mácha ve svých dopisech žádal o osobní přijetí u prezidenta, aby mu mohl celou kauzu vysvětlit v určitém kontextu. Antonín Novotný ale na jeho korespondenci neodpověděl.
V roce 1968 zveřejnil redaktor Jiří Brabenec okolnosti případu Toufar v sérii článků v deníku Lidová demokracie pod názvem „Jak a proč zemřel farář Josef Toufar“. Mácha byl na základě opětně oživeného zájmu veřejnosti o tento případ obviněn ze zavinění Toufarovy smrti. Dne 7. června 1968 zahájil vojenský prokurátor trestní stíhání bývalého kapitána MV JUDr. Ladislava Máchy. O den později byl vzat do vazby a vyšetřován pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Ihned podal stížnost pro porušení zákona a podpořil ji čtyřdenní hladovkou. Nicméně trestní řízení se rozeběhlo – k výslechům přicházeli žijící svědci číhošťského případu.
Jedním z prvních vyslýchaných se stal samozřejmě Ladislav Mácha. Dne 1. června 1968 hovořil o své „životní kauze“. Znovu operoval zájmy vyšších míst, konkrétně jmenoval Závodského, který byl velmi nervózní z průběhu vyšetřování faráře Toufara. Zmínil rovněž skutečnost, na kterou zapomněl v předcházejících prošetřování – do Valdic za ním přijel Závodského kurýr s písemným příkazem svého „šéfa“ odvolávajícím se na Čepičku: dosáhnout Toufarova přiznání za každou cenu. Tento papír pak musel Mácha před kurýrem spálit. Nicméně správnost rozkazu si telefonicky ověřoval u Závodského.„Předem jsme se dohovořili, že ho budeme tlouci na zadek a chodidla, abychom mu nezpůsobili zranění. Když jsme přišli do cely, řekl jsem mu, tj. Toufarovi, že je nám to nemilé, že na něm musíme provést exekuci, protože nás tlačí čas. Toufar se nevzpěčoval, na lavici doprostřed cely si lehl, břichem dolů, boty si zul napřed sám. My tři, tj. Němec, Řezníček a já, jsme jej střídavě mlátili přes zadek a chodidla, takže exekuce byla hotova během 7 minut, protože Toufar poté prohlásil, že nám to vysvětlí,“ popsal Mácha osudný výslech. Podle Máchy nebyly na Toufarovi patrné následky této procedury, ani si nestěžoval na nevolnost.
Další Máchův výslech následoval 24. června 1968. Toufar se podle Máchy během jeho vyšetřování tvářil „svěřepě a jako náboženský fanatik“. Mácha znovu opakoval, že svůj postup konzultoval pravidelně se Závodským, který mu doporučil, aby farářovi dali na zadek, protože Gottwald potřebuje přiznání pro svůj referát. Mácha tedy podle této výpovědi tloukl Toufara tak, aby mu neublížil. Udivil ho proto jeho špatný zdravotní stav, vždyť při filmování na něm neviděl žádné problémy.
Dne 5. června 1968 vypovídal jako svědek Josef Čech. Potvrdil, že Gottwald vnímal objasnění číhošťského „zázraku“ jako prioritu do zasedání ÚV KSČ. „Skutečnost, že farář Toufar byl rovněž vzat do vazby, aniž by proti němu formálně bylo zahájeno tr. stíhání a vyžádán souhlas prokurátora, odpovídá té době, když se to takhle nezákonně dělalo,“ konstatoval suše Čech. Při příjezdu do Valdic před filmováním si mu Toufar stěžoval na bolesti. Čech také dobře věděl, že jeho „přiznání“ z něj Mácha vytřískal. Při zhoršení Toufarova zdravotního stavu se Čech angažoval ve shánění letadla, nicméně nakonec se transport do nemocnice odehrál klasicky, tj. autem. Čech přiznal svoji aktivitu při úpravě pitevního protokolu. Neviděl v tom ale nic nepatřičného.
Dne 6. června a 25. července 1968 byl k případu vyslechnut prokurátor JUDr. Karel Čížek. Nepopřel svoji přítomnost v Číhošti v lednu 1950, nicméně nepřikládal této cestě velký význam. Jeho další návštěvu však lze již považovat za významnou. Účastnil se totiž rekonstrukce, při níž se také natáčel film. Čížek do protokolu uvedl, že se Toufar cítil dobře, nenaznačoval byť sebemenší problémy. Počátkem března 1950, tj. již po Toufarově smrti, se konalo dotáčení propagandistického filmu. Čížek připustil že si oblékl ornát a vyšel na kazatelnu, nicméně odmítl, že by faráře hrál on: „Proto se do ornátu převlékl Vladimír Průša, úředník SÚC, o kterém o několik let později se dozvěděl, že byl rovněž zaměstnancem MV, a s ním byly záběry provedeny tak, že mu není vidět obličej.“ Na dotaz vyšetřovatele k zákonnosti vazby Čížek reagoval tvrzením, že byla nepochybně v rozporu s tehdy platným právem, „ale to byla všeobecná praxe.“
Vyšetřování v roce 1968 se snažilo o rekonstrukci posledních hodin života faráře Toufara. Také proto byl vyslechnut zdravotní personál, který v roce 1950 zajišťoval lékařskou péči. Dne 21. června 1968 vypovídal prof. MUDr. Bohumil Špaček. Případ si pro svoji neobvyklost dobře pamatoval. Pacient byl ve velmi špatném zdravotním stavu. MUDr. Špaček si nemohl nevšimnout rozsáhlých krevních podlitin na zádech, na hýždích, na stehnech i na ploskách nohou: „Celkově mě bylo jasné, že jde o pokročilý zánět pobřišnice, který je nutno po přípravě pacienta neodkladně operovat… K celé věci bych považoval za nutné zdůraznit, že pacient byl do nemocnice přivezen ve velmi zbědovaném stavu a tento stav svědčil o zanedbání povinné lékařské péče, pokud ho měl lékař v kritické době v ošetřování; pokud ho lékař v té době neviděl, dopustily se hrubého porušení orgány, které ho měly pod dozorem. Je jasné, že laik nemůže mít tuto představu co lékař, … ale zánět pobřišnice vyvolaný prasknutím vředu bývá provázen tak markantními příznaky, že i laik si musí uvědomit nutnost okamžité lékařské pomoci. Proděravění vředu mívá za následek krutou bolest, zvracení a projevuje se na člověku tak, že lze bezpečně vyloučit simulování.“ Profesor Špaček se z předložené dokumentace domníval, že k prasknutí vředu došlo při návratu z filmování v Číhošti, nejpozději však 24 hodin před operací.
Další z lékařů MUDr. František Maurer doplnil svého kolegu při výslechu 31. července 1968. „Viděl jsem, že je pokrytý po celém těle modřinami velikosti asi tak za polovic dlaně. Tyto modřiny měl jak na prsou, tak na břiše, tak i na nohách a pažích,“ vzpomínal MUDr. Maurer. K příčině smrti dodal: „Přičinou smrti byl prasklý žaludeční vřed, opravuji, zánět pobřišnice, ale přesto neváhám říci, že ten člověk byl doslova utlučen. Ten se nemohl vyléčit, protože jeho organismus byl tak vyčerpán, že ani při včasném poskytnutí lékařské pomoci by se pravděpodobně nezachránil… Já se ani dnes neostýchám použít slova vražda v souvislosti se smrtí Toufara. Jestliže totiž někoho zmlátím tak, až mu praskne vřed, a ten sám od sebe nepraskl, a pak ho přivezu do nemocnice pozdě s břichem jak u těhotné ženy v devátém měsíci, tak těžko to lze nazvat jinak.“
Dne 24. června 1968 byl Mácha z vazby propuštěn a trestní stíhání
pokračovalo na svobodě. V odůvodnění tohoto kroku napsal prokurátor Hlavní vojenské prokuratury pplk. Jaromír Skopal mj. toto: „Pokud jde o býv. kpt. MV JUDr. Ladislava Máchu, je jedním z hlavních účastníků celého případu. Podle dosud shromážděných důkazů se nejvíce podílel na surovém zacházení s Toufarem. Nicméně dosavadní důkazy nenasvědčují tomu, že se uvedeného jednání dopouštěl v úmyslu, aby faráři Toufarovi způsobil smrt, ani tomu, že by smrt byla v příčinné souvislosti s tímto jednáním.“
Vojenský soud v Příbrami stíhání Ladislava Máchy 10. prosince 1968 zastavil, protože se nepodařilo v trestně právní rovině prokázat smrt faráře Josefa Toufara jako vraždu. Trestné činy zneužití pravomoci veřejného činitele a ublížení na zdraví nešlo stíhat, protože byly v té době podle platného zákona již promlčeny.
Bývalý vyšetřovatel StB Ladislav Mácha nicméně musel na základě skutečností zveřejněných v tisku v roce 1968, které vnímal jako skandalizovaní a štvanici vůči svojí osobě, opustit zaměstnání na ministerstvu lesního a vodního hospodářství. Byl také vyloučen ze strany. Dostával anonymní dopisy, stal se obětí vlastní minulosti. Trpěl depresivními stavy v důsledku toho, že nemohl najít práci.
Jeho stranická rehabilitace byla v lednu 1969 zamítnuta. Teprve v dubnu 1969 nastoupil na OPBH Praha 6. Nicméně dalších dvacet let se číhošťského případu nemusel tolik obávat.
V roce 1994 se případem začal zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. ÚDV může přitom stíhat pouze žijící pachatele, kterým byla vina prokázána buď výslechem žijících svědků událostí nebo dostatečně zachovaným archivním materiálem. V dubnu 1995 navrhl vyšetřovatel ÚDV podání žaloby na dva dosud žijící příslušníky instruktážní skupiny StB – na Ladislava Máchu odmítajícího po celou dobu vyšetřování vypovídat a na Václava Němce, kteří měli ve dnech 20. – 22. února 1950 psychickým nátlakem, týráním a fyzickým násilím nutit faráře Josefa Toufara k přiznání, že inscenoval 11. prosince 1949 v číhošťském kostele pohyb křížku na oltáři. Tím měli jmenovaní spáchat trestný čin zneužití úřední nebo služební moci a trestný čin těžkého poškození na těle podle zákona č. 19 z 15. ledna 1855.
Během vyšetřování požádal ÚDV v srpnu 1994 Kriminalistický ústav o znalecký posudek, který měl zodpovědět:
1) zda stylizace a formulace všech výpovědních protokolů jsou dílem jednoho autora,
2) pokud lze vysledovat rozdíly, určit, od kterého data protokolu ke změnám došlo.
V září 1994 zjistil Kriminalistický ústav analýzou Toufarových výpovědí, že ve formulaci jednotlivých protokolů existují rozdíly (např. protokol z 22. 2. 1950 se od dalších lišil stylisticky i jazykově).
V květnu a srpnu 1996 požádal ÚDV o dva na sobě nezávislé znalecké posudky v oboru soudního lékařství. Podle nich byl příčinou smrti Josefa Toufara prasklý žaludeční vřed. Přesně se ovšem nepodařilo určit, kdy k prasknutí vředu došlo, ale stalo se tak s největší pravděpodobností v noci z 23. na 24. února 1950. Stáří žaludečních vředů se nedalo přesně stanovit, ale není vyloučené, že mohly vzniknout během několika dnů: „…Psychická a tělesná zátěž v době věznění se mohla podílet na vzniku vředové choroby a vést nakonec k prasknutí vředu. Svědčí pro to údaje, že poškozený neměl před vzetím do vazby potíže charakteristické pro vředovou chorobu.“ Podlitiny na těle pak byly podle znaleckých posudků výsledkem mučení, které musel P. Josef Toufar vnímat jako značně bolestivé. Duševní a tělesná zátěž mohla vést k prasknutí vředu. Záchrana života Josefa Toufara byla podle odborníků možná, pokud by se operace konala dopoledne 24. února 1950 (namísto v podvečer 25. února).
ÚDV získal i výpověď zdravotní sestry, která byla přítomna Toufarově operaci v Borůvkově sanatoriu v Praze. Všimla si tehdy velkých modřin a podlitin na celém jeho těle. Podle ní byl pacient silně zanedbán – na odsání tekutiny z břišní dutiny musela použít 27 roušek velikosti 70 x 70 cm.
ÚDV vyvrátil také tvrzení StB o Toufarově sexuální úchylce. Naopak bylo prokázáno, že tehdejší děti (pokud) vypovídaly bez přítomnosti rodičů nebo zákonných zástupců, zato pod nátlakem StB. Jistě lze předpokládat, že kdyby se takové obvinění potvrdilo, bylo by nejen náležitě propagandisticky využito (mj. by ve spisu o tom zůstala zachována alespoň nějaká stopa). Protokolárně byly však zachyceny až výpovědi z roku 1968 (spis nicméně obsahuje výpovědi školáků o samotném pohybu křížku 11. prosince 1949, pořizované na StB v únoru 1950), když prokurátor hledal svědky.
V červnu 1994 na ÚDV k případu vypovídal opat Vít Bohumil Tajovský, který byl rovněž obviněn z inscenování „zázraku“. Opat Tajovský se StB vytrvale odmítal přiznat, byl proto zavřen na samotku, nedostával jídlo ani pití. Při tom slyšel Toufarův zpěv, jímž se posiloval, i jeho nářek, když byl podroben neobyčejně brutálnímu výslechu.
V listopadu 1996 bylo zastaveno trestní stíhání Václava Němce, protože se nepodařilo prokázat, že uvedený skutek spáchal právě on.
V prosinci 1996 podalo Okresní státní zastupitelství v Jičíně obžalobu v případu faráře Josefa Toufara na Ladislava Máchu pro spáchání trestných činů zneužití úřední nebo služební moci a těžkého ublížení na těle.
Po řadě odkladů se hlavní líčení konalo 23. listopadu 1998 před senátem Obvodního soudu Praha 6. Ten uznal obžalovaného Ladislava Máchu vinným ze spáchání uvedených trestných činů a vyměřil mu trest v trvání pěti let nepodmíněně. V odůvodnění rozsudku mimo jiné zaznělo: „… soud má za prokázané, že obžalovaný shora uvedeným způsobem tragicky zasáhl do osudu poškozeného, zapříčinil jeho velmi závažný zdravotní stav, závažnou poruchu zdraví, kterou doprovázely velmi intenzivní bolesti, bez možnosti dovolat se práva na svoji obranu.“ Mácha se proti tomuto verdiktu odvolal. Městský soud v Praze potvrdil 1. listopadu 1999 závěr Obvodního soudu Praha 6, snížil ale trest odnětí svobody na dva roky nepodmíněně.
Pro potřeby soudu v listopadu 1998 sepsal Ladislav Mácha prohlášení, v němž se omlouval jak faráři Toufarovi, tak katolické církvi za příkoří, kterého se dopustil. Napsal zde mj.: „Omlouvám se tímto katolické církvi a panu faráři Toufarovi za to, že jsem se účastnil počátkem r. 1950 činnosti tehdejšího státního aparátu, jehož cílem byla diskreditace katolické církve. Omlouvám se za mé tehdejší postoje a činnost, bez ohledu na to, z jakých motivů tehdy vycházely. Dnes, po téměř 50ti letech, mohu vidět věc ze zcela jiného pohledu, v jiných souvislostech, ale především z pohledu starce, jehož životní zkušenosti jsou dnes mnohem větší, než tomu bylo v roce 1950. Byl jsem tehdy přesvědčen, že konám správnou věc a mnohé okolnosti případu tomu nasvědčovaly. Správně však zvažovat mezi tím, co je dobro a zlo, jsem nebyl schopen. A už vůbec jsem nebyl schopen – vzhledem k okolnostem a možnostem, které jsem měl, rozlišit mezi morálními a nemorálními prostředky k dosažení cíle, o kterém jsem se domníval, že je správný… Případ byl různě interpretován, a to ke škodě všech tehdy zúčastněných osob, včetně pana faráře Toufara a katolické církve. Chtěl bych však zdůraznit, že moje tehdejší činnost, ať už byla jakákoliv, nevedla přímo – ani nepřímo – ke smrti pana faráře Toufara, a podle mého soudu, nebyla ani příčinou jeho nemoci, stejně tak nebyla příčinou zhoršení jeho zdravotního stavu, ani nebyla příčinou zanedbání péče o tehdejšího vězně. Chtěl bych ještě zdůraznit, že tehdejšímu mocenskému aparátu, vč. tehdejších vládních špiček, se nepodařilo využít případu k propagačnímu tažení proti katolické církvi jako organizaci formou procesu proti faráři Toufarovi, a to proto ne, že pan farář Toufar náhle zemřel a nebylo možno jej postavit před soud z důvodů, které se tehdejšímu mocenskému aparátu zdály být jedině možné a vhodné… Pokud jsem se v řadě různých šetření orgánů Ministerstva vnitra, soudu i vojenské prokuratury k věci již vyjadřoval, jednalo se vždy o výpovědi, alespoň částečně účelové, které byly v konečné podobě zpracovávány pro účel, pro který byly pořízeny. Tedy, buď pro obranu mé osoby, nebo pro obranu, či ochranu jiných zúčastněných osob, či částí mocenského aparátu.“
Metody, jakými v 50. letech pracovala Státní bezpečnost, jasně odhaluje právě případ číhošťského faráře Josefa Toufara. Jeho trýznitel – Ladislav Mácha – se necítil nikdy vinen. Argumentoval tím, že plnil oddaně příkazy svých nadřízených a KSČ. Právě Mácha se však stal jediným, kdo byl za smrt faráře Toufara odsouzen.
Byl v celém případu jediným, koho lze označit za viníka Toufarovy smrti? Nebo by se našli i další zodpovědní činitelé? Myslím si, že o Máchově vině není pochyb. Odpovědnost nicméně padá i na další představitele StB a komunistického státu: na prezidenta Klementa Gottwalda, na předsedu SÚC Alexeje Čepičku, na ministra vnitra Václava Noska, na velitele StB Jindřicha Veselého, na velitele odboru BA Osvalda Závodského, na zastupujícího velitele 2. sektoru Josefa Čecha, na prokurátora Karla Čížka a vlastně na všechny další, kteří o utrpení faráře Toufara věděli a přesto pro něj nic neudělali, tzn. např. na příslušníky zařazené do instruktážní skupiny Velitelství StB. Pochopitelně značnou odpovědnost nesl aparát ÚV KSČ, který stál za masovými nezákonnostmi v padesátých letech, a StB úkoloval, řídil a kontroloval.
Cítili by se však výše jmenovaní představitelé zodpovědní za Toufarovu smrt? U někoho se jeho názor na takto položenou otázku nedovíme: Gottwald zemřel v roce 1953, Nosek v roce 1955, Veselý spáchal začátkem šedesátých let sebevraždu. Závodský byl v roce 1954 po soudním procesu popraven. Nicméně se domnívám, že by si žádné provinění nepřipouštěli. Ostatní se k svému podílu viny na smrti Josefa Toufara neznali: Během šetření popřeli svou bezprostřední odpovědnost Čech i Čížek.
Gottwaldův zeť Alexej Čepička svou angažovanost v číhošťském případu během vyšetřování v roce 1968 bagatelizoval. Dne 2. srpna 1968 při výslechu na Vyšší vojenské prokuratuře v Táboře uvedl Čepička mj. do protokolu: “…o případu faráře Toufara resp. Čihošťského zázraku jsem byl informován, je možné, že jsem se vyjádřil, že je třeba věc urychleně objasnit, ale tak se vyjádřili i další političtí činitelé. Rozhodně jsem však nedával příkaz k zatčení Toufara, v tomto směru mohl vyjít příslušný příkaz jen z StB, ovšem doporučení mohlo vyjít z některého jiného orgánu, které se tím zabývaly… Nevěděl jsem o nějakých nezákonnostech ve vyšetřování. Sám jsem také k žádným nezákonnostem pokyn nedával. Nic jsem také ohledně Toufara po jeho zatčení nezařizoval, tedy ani převoz do sanatoria. Nevím ani, kdy přesně byl zatčen. O jeho smrti jsem byl informován, domnívám se, že mi bylo sděleno, že zemřel v souvislosti s prasklým žaludečním vředem. Ani v souvislosti s jeho smrtí a pohřbením jsem nedával žádné příkazy. To vůbec nespadalo do mojí kompetence.” Při dotazu na roli „církevní šestky“ Čepička reagoval: „I v této komisi mohl být Toufarův případ projednáván, ale pochybuji, že odtud by mohl být příkaz k zatčení. Přesně řečeno, určitě tam projednáván byl, protože s. Kopecký byl pověřen propagační stránkou tohoto případu a měl na starosti také nafilmování věci. Není pravda, že já bych kupř. schvaloval scénář filmu… Já jsem toho přesvědčení, že Toufarův případ byla od začátku až do konce záležitost bezpečnosti. Je samozřejmé, že my jako SUC a mám na mysli i KSČ jsme měli zájem na politickém využití případu. Realizace však byla v rukou bezpečnosti.
Tragédie P. Josefa Toufara tak jasně odhaluje pokrytectví a totální absenci morálních hodnot nejen u tehdejších vyšetřovatelů StB. Stejně bezcitně postupovala KSČ proti každému, kdo si dovolil postavit se nově nastolovanému režimu v Československu nebo ohrožoval jakýmkoliv způsobem komunistickou moc.
Ladislav Mácha byl sice odsouzen, svůj trest však řádně nenastoupil, ačkoliv Obvodní soud pro Prahu 6 neuznal jeho žádosti o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Teprve v polovině ledna 2002 byl Ladislav Mácha zadržen na poště při vyzvedávání důchodu (nezdržoval se totiž na adrese trvalého pobytu) a převezen do věznice na Pankráci. Jeho obhájce Kolja Kubíček označil tento postup za akt hyenismu…
Ukázka z KALOUS, Jan: Číhošťský případ. Nezávislé centrum pro studium politiky, Kolín 2008. (www. vspsv.cz)
