Categories
Pozvánka

Pozvánka na online debatu: Oživení občanské společnosti v období pražského jara

Muzeum paměti XX. století Vás zve ke sledování online debaty

Oživení občanské společnosti v období pražského jara (ONLINE)

Debata bude bez publika přenášena živě on-line v pátek 21. 8. 2020 od 17:00 z nádvoří Domu pážat pánů z Martinic na pražských Hradčanech.

Hosté: Jan Kalous, Vít Fojtek, Jaroslav Šebek a Petr Pithart
Moderuje: Petr Blažek

Jaké byly kořeny pražského jara? Jak se začala projevovat oživující se občanská společnost? Jaké vznikaly společenské a politické organizace? A jak na to vše reagovala Moskva?

Debaty můžete zhlédnout na kanálech Muzea paměti XX. století:
FB: www.facebook.com/muzeum20stoleti
YT: www.youtube.com/channel/UCrQptfsVBv6DMdrcjD4pr3Q
W: www.muzeum20stoleti.cz/debaty

Categories
Tisková zpráva

Muzeum paměti XX. století získalo budovu pro své sídlo a expozici

Zastuputelstvo hl. města Prahy schválilo dne 2. 7. 2020 záměr umístit dočasné sídlo a expozici Muzea paměti XX. století do Domu pážat pánů z Martinic, renesančního paláce na pražských Hradčanech.

Dům pážat poskytne muzeu zázemí pro expozici i další vzdělávací činnost. Dvoupatrová budova nabízí prostory vhodné i pro knihovnu a studovnu či pro menší přednáškový sál, nádvoří pak může v budoucnu hostit nejrůznější kulturní akce.

Budova nyní projde nezbytnými vnitřními úpravami pro činnost muzea. Na projektu již usilovně pracujeme. Expozice by mohla vzniknout do léta 2022, pro dílčí akce ale plánujeme otevřít dveře dříve.

Dům pážat by měl být nicméně zázemím dočasným na několik let. V budoucnu by mohla vzniknout rozsáhlejší expozice v prostorách tribun Strahovského stadionu, kde by vedle sebe mělo fungovat Muzeum paměti XX. století i Institut Paměti národa. Tento ambiciozní projekt je ale teprve na začátku.

,,Máme před sebou v každém případě mnoho práce. Vytváříme moderní paměťovou instituci připomínající světlé i stinné stránky našich moderních dějin. Nejsme a nebudeme jen “muzeum totalit”, jak nás někteří ve zkratce označují. Chceme nabídnout komplexní a kritický pohled na dějiny 20. století. Chceme být skutečně Muzeem paměti XX. století. Děkujeme za Vaši přízeň a podporu,” dodává ředitel Muzea paměti XX. století Jiří Šesták.

Categories
Článek

Milada Horáková je dnes symbolem komunistické represe i osobní statečnosti

Autor: Ph.Dr. Jan Kalous, Ph.D., historik Muzea paměti XX. století

Milada Horáková nás i dnes může inspirovat odvahou hájit svobodu, práva a pravdu. Milada Horáková byla velmi činorodou osobností, která ve svém okolí vynikala pracovitostí a současně skromností. Během vyšetřování v letech 1949-1950 čelila tlaku svých vyšetřovatelů, nezlomená ale předstoupila před tribunál a dokázala se chovat důstojně a statečně.

Horáková se stala symbolem bezpráví komunistického režimu. Její smrt šokovala ve své době a zůstává mementem i dnes. Perzekuci a represi čelily statisíce obětí komunismu v bývalém Československu. Horáková je jedinou z politických důvodů popravenou ženou, která ale rozhodně nespáchala (dokonce v některých parametrech ani teoreticky nemohla) to, z čeho byla obviněna a za co byla odsouzena.  

Milada Horáková svou politickou činností, celoživotním hájením demokratických a morálních ideálů, svou účastí v protinacistickém odboji a angažovaností v sociální oblasti byla zcela výjimečnou osobností. Její justiční vražda patří k tomu nejhoršímu, co zde komunisté po únoru 1948 předvedli a vykonali. 

Komunisté nesou nezpochybnitelnou odpovědnost za její smrt. Dnes víme, jak probíhala příprava procesu, kdo a jak výrazně do těchto záležitostí zasahoval. Chování dnešních komunistů je zcela pokrytecké; uvnitř partaje stále rezonují staré motivy, které čas od času vyplavou na povrch, respektive do médií. Jsou to výroky typu, že zde oběti politických procesů vraždila studená válka, nebo že se obvinění před soudem přece přiznali a nebyli až tak zcela nevinní. Nejen v den památky obětí komunistického režimu by se proto komunisté měli hluboce stydět. Otázkou ale je, zda něčeho takového jsou vůbec schopní.

Categories
Tisková zpráva

Muzeum paměti XX. století připomíná 70. výročí justiční vraždy JUDr. Milady Horákové a Den památky obětí komunistického režimu

Muzeum paměti XX. století si připomíná památku obětí největšího politického procesu v Československu s JUDr. Miladou Horákovou. Připojujeme se k pietní vzpomínce na popravené komunistickým režimem, která se koná u symbolického hrobu JUDr. Milady Horákové na Vyšehradském hřbitově dne 26. června 2020.

U příležitosti dne památky obětí komunistického režimu připravilo Muzeum paměti XX. století pro veřejnost tři on-line debaty:

Dr. Milada Horáková a největší politický proces
Soudní rehabilitace jako cesta k nápravě?
Snahy o potrestání zločinů komunismu

Tyto debaty je možné sledovat na webu muzea www.muzeum20stoleti.cz.

Muzeum paměti XX. století se rovněž připojuje k mezinárodní výzvě k přijetí legislativy zakazující glorifikaci komunismu v Německu a Evropské unii, kterou podporuje řada institucí, včetně Platformy evropské paměti a svědomí. Výzvu iniciovala a jako první podepsala paní Mária Wittner, která byla odsouzena za svou činnost v maďarském povstání 1956 k trestu smrti, později zmírněném na doživotní vězení.

Categories
Pozvánka

Kulatý stůl na téma Vyšetřování smrti Jana Masaryka

Místopředseda Senátu Parlamentu ČR Jiří Oberfalzer ve spolupráci s Muzeem paměti XX. století a Společností pro výzkum zločinů komunismu pořádá dne 16. června 2020 od 9 do 12 hodin ve Frýdlantském salonku Valdštejnského paláce kulatý stůl Vyšetřování smrti Jana Masaryka.

Kulatý stůl chce reflektovat dosavadní výsledky vyšetřování z let 1948–2004, analyzovat důležité dokumenty, přemýšlet o potenciálních dalších důkazních materiálech a poskytnout tak možnost hlubšího zamyšlení nad životem a osudem ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka.

V říjnu 2019 zahájilo Městské státní zastupitelství v Praze v pořadí páté vyšetřování jeho smrti. Dosavadní šetření končila širokým rozptylem možností, sebevraždou počínaje přes nešťastnou náhodu po různě provedené a motivované verze vraždy. Odborníci, kteří se kulatého stolu zúčastní, budou diskutovat o tom, jak relevantní jsou argumenty pro zahájení nového vyšetřování, respektive co všechno ještě nevíme o konci života nejpopulárnějšího československého politika své doby.

Záznam z akce zveřejníme na našem webu a sociálních sítích.

Categories
O muzeu

Muzeu paměti XX. století pomůže odborné kolegium

Správní rada Muzea paměti XX. století jmenovala jako svůj poradní orgán odborné Kolegium. Funkci přijali všichni jmenovaní. Kolegium se nyní připravuje k prvnímu setkání.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. – bývalý ústavní soudce, rektor Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni

prof. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. – politolog, děkan Fakulty sociálních studií MUNI

prof. PaedDr. Stanislav Bendl, Ph.D. – ředitel Ústavu pedagogiky na Pedf UK

Mgr. Petr Daubner – středoškolský učitel dějepisu a zeměpisu

Prof. PhDr. Václav Horčička, Ph.D. – ředitel Ústavu světových dějin FF UK

Mgr. Viola Jakschová – o.p.s. Živá paměť, koordinátorka projektu Zmizelí Romové

JUDr. Ivana Janů – předsedkyně ÚOOÚ, dříve ústavní soudkyně a soudkyně mezinárodního trestního soudu v Haagu

prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. – publicista, člen katedry divadelní vědy na FF UK

Dr. Łukasz Kamiński – ředitel Platformy evropské paměti a svědomí, bývalý ředitel IPN

doc. Mgr. Bohunka Koklesová, Ph.D. – kunsthistorička, rektorka Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě

PhDr. Jan Koura. Ph.D. – historik, Ústav českých dějin FF UK

PhDr. Petr Koura, Ph.D. – historik, Ústav českých dějin FF UK

doc. PhDr. Petr Kreuz, Dr. – Archiv HMP, zaměřuje se na soudní archiválie

prof. JUDr. Jan Kysela Ph.D., DSc. – ústavní právník, PF UK

doc. Ing. arch. Zdeněk Lukeš – architekt, historik architektury

PhDr. Jaromír Mrňka – historik z ÚSTR odborně se věnující dějinám 2. republiky a Protektorátu

Doc. RNDr. Martin Palouš – bývalý mluvčí Charty 77, zabývá se teorií totalitarismu, přednáší na univerzitě v New Yorku, spolupracuje s Muzeem holocaustu

Ludmila Rakušanová – novinářka, bývalá redaktorka Rádia Svobodná Evropa

Ing. Michael Rund – ředitel Muzea Sokolovska

Bc. František Stárek – disident, pracovník ÚSTR

Doc. Mgr. Michal Stehlík, Ph.D. – historik a muzejník, náměstek ředitele Národního muzea

Dr. Paweł Ukielski – zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání

Mgr. Martin Vadas – dokumentarista

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D. – historik, bývalý ředitel ÚSTR

Categories
Debaty

Uvádíme online minisérii Osvobození Prahy a fenomén maršála Koněva

Muzeum paměti XX. století a Knihovna Václava Havla 

Vás zvou ke sledování online debatní minisérie ke konci druhé světové války a  osudům maršála Koněva a jeho pomníku v Praze. 

Debaty můžete zhlédnout na facebooku a youtube kanálu Muzea i Knihovny Václava Havla.


Pondělí 4. května od 20:00 / Kdo skutečně osvobodil Prahu? 

Jakou roli v osvobození sehrála Rudá armáda, Vlasovci a jakou samotní Češi? Vypuklo Pražské povstání pozdě? Proč nepřišli Američané? A zaslouží pomník Koněv, Vlasov nebo Kutlvašr?

Hosté:
Mgr. Pavel Kmoch, historik
Eduard Stehlík, Ph.D., vojenský historik
Pavel Žáček, Ph.D., historik

Moderuje historik Muzea paměti XX. století Jan Kalous, Ph.D.

__________________________________________________

Pondělí 11. května od 20:00
Maršál Koněv a 20. století

Maršál osvoboditel, nebo okupant? Jak se dostal až do vedení Rudé armády? Jakou roli sehrál v porážce nacistů a osvobození Československa? A jakou pak v potlačení Maďarského povstání, ve výstavbě Berlínské zdi, srpnovém vpádu do Československa a dalších vojenských poválečných akcích ve východním bloku? 

Hosté:
Jan Adamec, Ph.D., historik
Jiří Fidler, Ph.D., historik
David Svoboda, Ph.D., historik a ukrajinista

Moderuje historik Muzea paměti XX. století Jan Kalous, Ph.D


Pondělí 18. května od 20:00
Maršál Koněv v umění a propagandě

Proč vznikla socha maršála Koněva až v roce 1980? Byla 35 let po válce skutečně připomínkou konce války, nebo spíše představovala symbol upevnění sovětské moci v normalizačním Československu? 

Hosté: 
David Svoboda, Ph.D., historik a ukrajinista
Petr Koura, Ph.D., historik
Ing. arch. Zdeněk Lukeš, historik architektury

Moderuje historik Petr Blažek, Ph.D.


Pondělí 25. května od 20:00
Pomníková diplomacie a hybridní válka 

Jak pečujeme o válečné hroby a pomníky u nás? A jaké péče se jim dostává v zahraničí? Proč a jak se stala socha maršála Koněva a další pomníky předmětem dezinformačních kampaní? 

Hosté:
Mgr. et Mgr. Gabriela Havlůjová, předsedkyně Spolku odboje
Eduard Stehlík, Ph.D., vojenský historik
Mgr. Jefim Fištejn, publicista

Moderuje ředitel Knihovny Václava Havla Mgr. Michael Žantovský

Přejeme příjemnou podívanou!

Osobnost Jana Masaryka

Autor: Jan Kalous
Příspěvek pro Společnost Jana Masaryka na vzpomínkovém setkání při příležitosti 72. výročí úmrtí Jana Masaryka
Černínský palác, 10. března 2020

Řekne-li se Černínský palác, mnoha lidem téměř automaticky naskočí jméno – Jan Masaryk. Sídlo československého a dnes českého ministerstva zahraničních věcí skrývá ve svých zdech jednu z největších záhad novodobých dějin. Za jakých okolností a proč zemřel právě před 72 lety nejpopulárnější politik své doby? Dodnes na tuto otázku neznáme a zřejmě ani v blízké budoucnosti zcela znát nebudeme relevantní a důvěryhodné odpovědi. Stojíme ale v místech spojených s osobností výjimečného muže a diplomata.

Jaký byl Jan Masaryk? Přiznám se, že v mediálním prostoru registruji v souvislosti nejen s ním dvě tendence. Buď si ho až příliš idealizujeme, nebo naopak, na něj naložíme všechny viny světa. Ani jedno není správné, ani jedno neodpovídá podle mého názoru objektivní realitě. Jana Masaryka nevnímám prizmatem televizních či filmových projektů – jeho obraz neodpovídá osobě představené v sérii České století, či filmech Milada, Masaryk nebo Toman. Před třemi roky jsem četl koncept jednoho textu, ze kterého vyplývalo, že Jan Masaryk dlouhodobě zastával komunistické názory. Přiznám se, že jsem byl tehdy takovým zjednodušením šokován. Vše, co jsem nyní uvedl, jsem přesvědčen, není adekvátním obrazem čs. ministra zahraničních věcí, není ani sdělením, které bychom o něm chtěli sdělovat veřejnosti.

Jan Masaryk byl nositelem slavného jména a synem zakladatele moderního československého státu. V očích svých současníků ztělesňoval pokračování všech ideálů humanity a státnosti Prezidenta Osvoboditele. Očekávalo se od něj mnohé. Ne vždy a ne vše dokázal naplnit. Nechci tím říci, že by měl nějaký intelektuální deficit, ale prostě byl povahově a lidsky jiný. Chtěl sebe i své okolí bavit, chtěl žít, oddávat se radostem světa. Bavil ho sport, kultura – hrál na klavír, na školu mu prostě nezbývalo tolik času, kolik i jeho nejbližší okolí žádalo. Důkazem jeho mimořádných schopností byla přirozená schopnost pohybovat se ve společnosti, vtipem a šarmem si získávat přízeň a náklonnost mocných, ale hlavně učit se cizím jazykům, vnímat svět v jeho problémech, odlišnostech a souvislostech.

Jan Masaryk byl zkrátka jiný než jeho otec a sourozenci. Byl to člověk vtipný, zábavný, žoviální, přátelský. Povinnosti mu ale k srdci příliš nepřirostly. Zdá se, že řešením, které čas od času volil i později, byl únik a případně hledání opory či opor. Útěk před nepříjemnými záležitostmi – to byl faktor, který na Masarykovi kritizovali i později jeho političtí souputníci. V nepříjemných záležitostech ve vládě buď nehlasoval, neměl tedy vyhraněný názor, nebo na jednání vůbec nepřišel. Daná slova či sliby, zdá se, také různě modifikoval. Hubert Ripka s hořkostí později vzpomínal na únorovou krizi s tím, že mu Jan Masaryk slíbil den po nich rezignovat z vlády. Nestalo se tak, ačkoliv se s prezidentem Benešem o věci radil.

S oporami v životě to bylo vlastně podobné. Láskyplná náruč matky Charlotty mu skýtala bezpečí a pochopení, ale nedokázala vyvážit nároky přísného otce. Jan Masaryk na to později vzpomínal, když mluvil o benevolenci jeho (jak říkal) „taty“ k jeho nejen studijním výsledkům. Ano, Tomáš Garrigue Masaryk s ním skutečně musel mít velkou trpělivost. Ale není to snad očekávatelný postoj od univerzitního profesora?

Cestu k otci našel Jan Masaryk po vzniku Československa. I jeho přičiněním vstoupil do diplomatických služeb mladého státu a dá se beze sporu říci, že se zde našel. Zastupoval republiku nejdříve v USA a posléze ve Velké Británii. Budoval úřady, získával sympatie a bojoval (řečeno trochu pateticky) za demokracii a její hodnoty. Zůstával otci nablízku, radil se s ním, diskutoval s ním. V den svých 51. narozenin oznamoval veřejnosti s bolestí v srdci a s pohnutím v hlase odchod T. G. Masaryka.

Jeho novým rádcem a oporou byl Edvard Beneš, člověk s nesmírným politickým talentem, zkušený diplomat a jeden z hlavních tvůrců československého státu. Jan Masaryk si ho vážil, podporoval ho v bojích proti nacismu a proti rozbití Československé republiky, i později ve snaze obnovit Československo. Souhlasil se zahraničně politickou koncepcí, která mluvila o převzetí toho pozitivního ze západního světa a toho pozitivního ze světa sovětského. Beneš se domníval, že lze docílit jakéhosi liberálního pokroku v bolševickém režimu. V tom se mýlil a Jan Masaryk s ním.

Prezident Beneš ale již během druhé světové války povážlivě chřadnul a Jan Masaryk nyní již nedostával na všechno jednoznačné odpovědi. Sám často váhal, pochyboval. Nikoliv o odporu proti okupantům, kteří zničili dílo jeho otce, nikoliv proti nacistům, kteří vypálili Lidice. Přemýšlel o své budoucnosti po válce a o tom, zda český a slovenský národ zvládne obnovu politického, ekonomického, kulturního a společenského života v nárocích z doby první republiky. A jaká bude jeho role v tom všem? A zvládne ji?

Snad si kladl i otázku, zda se dá věřit slibům a ujišťováním lidí, kteří ho v meziválečné době nepreferovali a mluvili a psali o něm jako playboyovi a protekčním jedinci. Opravdu lze komunistům a tomu, co říkají a co slibují věřit? Jan Masaryk byl člověk empatický, sociálně velmi citlivý. O tom, jak vypadala země po skončení války, se opakovaně přesvědčoval při svých cestách. Na nic si nehrál, necítil se být celebritou. Vystoupil z vozu a bez zábran se bavil s lidmi. Mluvil tak, aby mu všichni rozuměli. Byl pohotový, ale nepochybně si uvědomoval, jak výrazně se svět transformoval zkušenostmi z právě skončené války.

Vypjatá doba přinášela řadu více či méně skrytých konfliktů. Počínaje vynuceným odchodem německé a maďarské menšiny, přes retribuční procesy, změny majetkoprávních vztahů, spory o tzv. mírové využívání československého uranu po vyhrocené spory ve vládě. Marshallův plán, respektive jeho vynucené odmítnutí bylo bolavým vystřízlivěním z vize nezávisle prováděné zahraniční politiky suverénního státu. Diktát z Moskvy byl jasný – jde o otázku vzájemného přátelství. Milionářská dávka prosazovaná komunisty, krčmáňská aféra s výbušninami pro něj, Zenkla a Drtinu, manipulace a přeskupování sil v bezpečnostním aparátu a vždy s tím vším spojený hrubý nátlak komunistů vystupňovaný propagandistickými kampaněmi.

Petr Pithart jednou řekl, že v únoru 1948 šli demokraté hrát golf a ono se hrálo ragby. To bohužel velmi přesně vystihuje, co že se to dělo v ulicích v době vládní krize. Demokraté spoléhali na zvyklosti z období první republiky, na roli parlamentu a prezidenta. Toto ale byla jiná krize – krize, v níž komunisté převzali iniciativu a dynamiku vývoje a mobilizovali své příznivce, ozbrojili je a i nezákonnými akcemi provedli státní převrat.

Jan Masaryk ve vládě zůstal. Byl to smutný obrázek, smutné vyústění jeho kariéry. Sledoval pochod komunistů k moci, vyakčňování zaměstnanců jeho vlastního úřadu. Gottwald a jeho soudruzi se přitom všem dokonce neváhali zaštiťovat jménem jeho otce.

Jan Masaryk jistě brzy pochopil, co přesně se únoru 1948 stalo. Co teď? Jak obstojí? Jak to pochopí ti, kteří ho vnímají jako pokračovatele odkazu jeho otce a jednou i prezidenta Beneše? A co tomu všemu řekne zahraničí? On – syn zakladatele Československa, on – Jan Masaryk přihlíží ze své ministerské funkce likvidaci demokratických tradic a mechanismů. Komunisté jásali. Pro ně byl Jan Masaryk ve vládě důkazem zákonnosti února a kontinuity, na kterou se nyní ještě potřebovali odvolávat. Ale již brzy se to mělo změnit.

Snad i tyto úvahy vířily hlavou Jana Masaryka na počátku března 1948. Jaké závěry ze zkušeností postupně získaných od května 1945 vyvodil, nám ve své rozporuplnosti zůstalo skryto.

Jan Masaryk byl nepochybně zavražděn. Režim, který se v únoru 1948 chopil moci, znehodnotil jeho životní ideály, plivnul na odkazy zakladatelů demokratického státu z října 1918 a devalvoval principy humanity, morálky a svobody. Jan Masaryk si své limity v poúnorovém režimu snad uvědomil. Neměl ale dost kvalit a sil sám se odhodlaně proti komunistickým lžím, podvodům, manipulacím a teroru postavit.

Categories
Nezařazené

Politické procesy v Československu po únoru 1948 – jejich příprava a charakter

Autor: Jan Kalous

Příspěvek na konferenci Zločiny komunismu, Senát Parlamenu ČR, 24. února 2020.

Před 72 lety, v únoru 1948 dosáhla komunistická strana svého dlouhodobého cíle – dobytí politické moci v Československé republice. Dovolte mi krátce se u únorového státního převratu zastavit a definovat, proč se domnívám, že nebyl konformní s tehdy platným ústavním pořádkem.

Demisi 20. února 1948 podalo 12 ministrů vlády (byli to ministři za národně socialistickou, lidovou a demokratickou stranu), ráno 25. února již šlo o 14 ministrů (přidali se dva sociální demokraté – Václav Majer a František Tymeš) z 26, tedy více než polovina. Gottwaldova vláda tedy měla v souladu s prvorepublikovými tradicemi padnout. Komunisté ale přenesli boj o politickou moc z parlamentu do ulic. Nelegálně vzniklé a vyzbrojené Lidové milice – šlo asi o 11.000 mužů – pochodovaly Prahou a zastrašovaly tak nejen politické oponenty. Dodávám, že Lidové milice byly zpětně legalizovány až v prosinci 1948 novelizovaným zákonem č. 286/1948 Sb. o Sboru národní bezpečnosti. Obdobně nelegálně vytvořené Akční výbory Národní fronty prováděly čistky ve všech vrstvách společnosti; legalizovány byly v červenci 1948 v zákoně č. 213/1948 Sb. upravující ochranu veřejného zájmu. Do té doby stihly vyhodit ze zaměstnání, úřadů a škol nejméně 300 tisíc občanů, včetně 69 tisíc členů všech stupňů Národních výborů, cca 4.000 osob, které se 24. února nezúčastnily generální stávky, 28.000 úředníků a 3.000 příslušníků bezpečnosti. Z armády byl tehdy vyhozen každý čtvrtý důstojník, přes 27 %.

Přičteme-li k tomu protizákonná zadržení několika poslanců Národního shromáždění (mám na mysli skutečnost, že byli zatčeni bez toho, aby byli zbaveni imunity), přesuny Pohotovostních pluků po strategických místech Prahy, svévolně prováděné domovní prohlídky v sekretariátech nekomunistických politických stran, nelze než v případě únorové vládní krize roku 1948 mluvit o jednoznačně nezákonném uchopení moci komunisty. V diskusích premiéra Gottwalda s prezidentem Benešem o řešení vládních problémů pak zřejmě došlo i na vyhrožování další mobilizací, nasazením a angažovaností komunistických mas, respektive na vypuknutí občanské války v ČSR, připomínání pro Beneše nesmírně citlivých událostí Mnichova 1938 a na potenciální vojenský zásah SSSR z blízkého zahraničí.

Po převratu v únoru 1948 následovala postupná likvidace demokratických tradic a eliminace lidských a občanských práv. KSČ provedla čistky, které zasáhly svou intenzitou, hloubkou a povahou celou společnost. Nekomunistické politické strany (slovenští demokraté, národní socialisté, lidová strana) dostaly komunistům poslušná vedení. Sociální demokraté byli s komunisty v červnu 1948 sloučeni. Nepoddajní občané přišli o svá zaměstnání a buď dobrovolně (dokud to ještě šlo) opustili území státu nebo v případě, že to nestihli, byli perzekvováni a v řadě případů zbaveni osobní svobody, vězněni a někteří z nich popraveni.

Jaké v ČSR existovaly předpoklady pro nástup komunistů k moci? Z dlouhodobějšího hlediska příznivým výsledkům komunistické strany nahrála hlavně reflexe velké hospodářské krize a Mnichova 1938, spojená s negativními zkušenostmi se západními demokraciemi. O sovětském odhodlání pomoci Československu v kritických dnech září 1938 se tehdy a po dalších 40 let nepochybovalo. Dalším momentem, který musíme vzít v úvahu, bylo tradiční české rusofilství. Víra ve velkou slovanskou lípu, která ochrání slovanské středoevropské národy před agresivním pangermanismem. Zde je třeba si jen povzdechnout nad tím, že například polská zkušenost s ruským a bolševickým režimem v průběhu 18., 19. a 20. století byla diametrálně odlišná od zkušenosti české. Obdivu vůči SSSR pomohla také skutečnost, že sovětské jednotky osvobodily velkou část ČSR, a také že nikdo nebo skoro nikdo neměl bezprostřední negativní zkušenost s povahou ruského, respektive bolševického režimu.

Komunistická strana Československa vznikla jako levá frakce sociální demokracie. V květnu 1921 sociální demokracii rozštěpila a zahájila vlastní politickou existenci. Demokratické principy a postupy uvnitř KSČ se však dostávaly do kolize s podmínkami, které strana přijala vstupem do Komunistické internacionály. Boje o podobu strany pak vyústily do nástupu jasně pro-moskevského vedení v čele s Klementem Gottwaldem na jejím V. sjezdu v únoru 1929, tedy právě před 91 lety. Od tohoto okamžiku se komunistická strana a její vedení důsledně podřizovalo zájmům a úkolům z Moskvy. Je důležité uvést, že až do září 1938 se strana chovala jako antisystémová, tzn., že se neidentifikovala s politickým uspořádáním státu.

Povaha KSČ se z tohoto hlediska mění v období tzv. třetí republiky. Někteří historici hovoří o období let 1945-1948 jako o limitované demokracii. Komunisté získali po druhé světové válce podíl na moci. Soustředili se na ovládnutí všech klíčových pozic ve státě. Platilo to beze zbytku jak pro oblast politickou, tak pro oblast ekonomickou a bezpečnostní. Nekomunistické strany byly vnitřně rozhádané, nedokázaly překonat jednotlivé partikulární zájmy. Sázely vše na osobnost prezidenta Edvarda Beneše a na tradiční demokratické mechanismy.

Komunistická strana Československa se po únoru 1948 soustředila na upevnění získané moci. Nekompromisně a dogmaticky prosazovala své (potažmo sovětské) zájmy a v duchu hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ vytvořila klima sice nevyhlášené, ale fakticky prováděné občanské války se širokým třídně nenávistným aspektem. K tomu používala jak stranického aparátu, tak svých kádrů v bezpečnosti, které posléze využila při konstrukci politických procesů. Jejich cílem bylo nejen zkompromitovat politiky nekomunistických stran, některé diplomaty, důstojníky čs. armády, představitele církví a kultury, mimořádné sportovce a podobně, ale podřízení si společnosti jako celku. Vytvářel se a zdokonaloval se mechanismus státního bezpráví. Intelektuální elita společnosti, odpůrci kolektivizace a politiky KSČ čelili ztrátě osobní svobody, mučení, ztrátě důstojnosti, ponížení. Více než 240 jich KSČ nechala z politických důvodů popravit. Rozpoutaný teror se na počátku 50. let týkal doslova téměř každého občana. Vedle celostátních případů s mimořádným propagandistickým dopadem se konaly procesy lokální, jejichž exemplární význam souvisel s místními specifickými podmínkami. Politické procesy tedy plnily nejen funkci varovnou, výchovnou, ale rovněž propagandistickou, mobilizační a stabilizační. V uvedeném časovém období se procesy netýkají jen Československa. Souběžně probíhaly v Sovětském svazu, Maďarsku, Polsku, Bulharsku, Albánii nebo v Jugoslávii.

Proč však KSČ vlastně konstruovala politické procesy? Důležitým aspektem byl nepochybně vývoj mezinárodní situace. Vedle sovětských vzorů a konceptů, které Československo ochotně zavádělo, sehrály svou roli vyhrocené vztahy mezi SSSR a Západem (první berlínská krize, od počátku 50. let válka v Koreji). Část motivů lze najít také v proměně vztahů s Izraelem nebo v konfliktu uvnitř sovětského bloku s Jugoslávií.

Vnitřní důvody spočívaly ve snaze Komunistické strany Československa o zlomení jakéhokoliv i jen potenciálního odporu a podřízení si společnosti. Ještě jeden aspekt konstruování procesů si dovolím uvést: Souvisel s očekáváními, která komunistická strana v době předúnorové i poúnorové dávala veřejnosti – sliby reálné, méně reálné, i zcela nereálné. Již záhy po únoru 1948 však KSČ zjistila, že nedokáže své vize naplňovat. Na počátku 50. let došlo ke krizi režimu po stránce ekonomické, sociální a politické. Bylo třeba najít někoho, kdo je za neplnění vytčených ambicí zodpovědný. Katalyzátorem krize se také proto stala silná vlna represí. Nejdříve se režim logicky zaměřil na protivníky působící mimo komunistickou stranu. Posléze se již za přímé sovětské asistence pustil do čistky uvnitř vlastní KSČ. Dosud nezpochybnitelní představitelé režimu byli nyní představeni v nové konstelaci a interpretaci, což ovšem s sebou přineslo velký otřes uvnitř aparátu strany a vyvolávalo lavinový efekt v prostředí, kteří souzení komunisté reprezentovali.

Komunisty také nelze považovat z hlediska analýzy dopadů soudní perzekuce na konkrétní vrstvy obyvatelstva za hlavní cílovou skupinu represí. Tvořili totiž pouhé tři desetiny procenta odsouzených a současně šest procent popravených z politických důvodů. V československém případu Slánský a spol. byli souzeni komunisté ze stranického aparátu, z oblasti diplomacie, zahraničního obchodu, z ekonomické sféry, ale také například zástupci armády, bezpečnosti a médií. Byli zde lidé, kteří ve třicátých letech bojovali ve Španělsku a posléze za druhé světové války působili na Západě; byli zde lidé, kteří měli židovský původ; byli zde lidé, kteří měli vazby na Titovu Jugoslávii (nyní tedy tzv. titoisti nebo buržoazní nacionalisté) nebo v předválečném období museli v rámci strany podstoupit sebekritiku. Čelili neuvěřitelným, až fantastickým obviněním, byli uznáni vinnými a bez milosti popraveni. Nebyli to však lidé nevinní. Často šlo o přímé aktéry řady komunistických zločinů.

Rudolf Slánský patřil mezi výrazné osobnosti Komunistické strany Československa. Byl blízkým spolupracovníkem a přítelem Klementa Gottwalda. Po válce se stal druhým mužem KSČ. Generálním tajemníkem strany byl do září 1951. Řídil aparát strany, komunisty v bezpečnostním aparátu, koordinoval činnost jednotlivých oddělení ústředního sekretariátu strany. Často jednal autoritativně, s odkazem na Sověty a Gottwalda.

Stručně bych představil dva nejvýznamnější symboly politické zvůle, kterou po únoru 1948 rozpoutala komunistická strana, než byl při vší tragičnosti případ Slánský. Prvním z nich je generál Heliodor Píka – československý legionář, vlastenec zapojený do protinacistického odboje, během druhé světové války náčelník československé vojenské mise v SSSR a zástupce náčelníka hlavního štábu československé armády do února 1948. V květnu 1948 byl během léčby v Ústřední vojenské nemocnici zatčen a následně obviněn ze špionáže a velezrady, kterou měl spáchat v době druhé světové války. Jeho vyšetřovatel, prokurátor a soudce v jedné osobě Karel Vaš pro potřebu soudního líčení vyrobil falzifikáty dokumentů, na jejichž základě byl Píka v lednu 1949 odsouzen k trestu smrti a v červnu 1949 ve věznici v Plzni Na Borech popraven.

Druhou výraznou obětí československého komunistického režimu je Milada Horáková – vystudovaná právnička, členka národně socialistické strany, aktivní v ženském hnutí a v protinacistickém odboji, poslankyně parlamentu. I když po únoru 1948 odešla z politického života, neunikla pozornosti komunistických bezpečnostních složek. Byla sledována. V září 1949 byla zatčena a obviněna např. z toho, že hodlala rozpoutat novou válku. Ve skutečnosti však vedla akademické debaty s některými politiky o vývoji po potenciálním pádu komunismu. Proces, na kterém se již přímo podíleli tzv. sovětští poradci, byl proveden na přelomu května a června 1950. Horáková byla odsouzena k trestu smrti. Milost, ačkoliv o ni žádala i světová veřejnost (např. Albert Einstein), ji prezident Klement Gottwald neudělil. Byla popravena ještě v červnu 1950. Právě tato nevinná oběť dobře vystihuje amorálnost režimu, který se v Československu po únoru 1948 ujal moci.

Perzekuce se týkala velké části veřejnosti, která například dávala najevo svůj despekt k v únoru 1948 nastoleným pořádkům. Systém celospolečenské represe byl pyramidálně uspořádán. Například bezpečnostní komise na centrální úrovni měly své kopie v krajích a okresech (bezpečnostní pětky, respektive bezpečnostní trojky). Současně je nutné připomenout i mimosoudní postihy, např. delegace lidí údajně „se štítící práce“ do táborů nucených prací (v letech 1948-1954 jimi prošlo nejméně 23.000 osob) nebo povolávání údajně třídně nespolehlivých osob do Pomocných technických praporů (do jara 1954 jimi prošlo cca. 60.000 osob).

Závěrem bych se stručně zmínil o způsobu a podobě trestání viníků politických čistek a procesů, který Komunistická strana Československa uplatnila v letech 1948-1989. První revizi procesů inicioval tajný Chruščovův projev o kultu osobnosti J. V. Stalina, přednesený na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956. Pro představitele KSČ šlo o vrcholně citlivou záležitost pro přesahy do nejvyšších pater komunistické politiky. Politicky se osobou odpovědnou za zrůdnosti první poloviny 50. let stal Gottwaldův zeť a ministr národní obrany Alexej Čepička. Tresty za tzv. porušování socialistické zákonnosti byly spíše ojedinělé a výjimečné. Například v resortu ministerstva vnitra a obrany se týkaly asi 30 příslušníků. I přes tento počet představovaly soudem vynesené tresty něco zcela ojedinělého. Komunistický režim se ze své povahy snažil osoby odpovědné za procesy před soudním postihem chránit. Například Ladislav Mácha, který během vyšetřování v únoru 1950 (stalo se tak právě před 70 lety) umlátil číhošťského faráře Josefa Toufara, byl přeložen na jinou práci uvnitř bezpečnosti a posléze mu byla udělena stranická důtka.

Revize procesů v letech 1955-1968 formou stranických komisí narážely na své vnitřní limity. Úkoly jim stanovilo stranické vedení, včetně okruhu případů, kterými se mají zabývat. Šlo hlavně o případy odsouzených a popravených komunistů. Protnutí minulosti s přítomností se nedalo vyhnout. Lidé, kteří rozhodovali o čistkách, o podobě procesů a o vynesených trestech stále zastávali významné stranické a státní funkce (tím samozřejmě nemyslím pouze prvního tajemníka KSČ a prezidenta Antonína Novotného). Absurditu této snahy podtrhuje skutečnost, že například jeden z hlavních Slánského vyšetřovatelů Karel Košťál posléze usedl za ministerstvo vnitra v roce 1955 v Barákově komisi a měl tak fakticky zhodnotit svůj vlastní podíl na konstruování procesů a dalších s tím spojených nezákonnostech.

O důslednou revizi a rehabilitaci obětí politické perzekuce neměla komunistická strana nikdy skutečný zájem.

Smrt Josefa Toufara – vyšetřování Čihošťského případu

Se svolením autora i vydavatele úryvek z KALOUS, Jan: Číhošťský případ. Nezávislé centrum pro studium politiky, Kolín 2008.

V této části se vrátím k objasnění některých aspektů číhošťského případu. Zaměřím se na rekonstrukci mechanismu práce Státní bezpečnosti, na podíl konkrétních příslušníků StB a na analýzu výsledků jednotlivých vyšetřování od padesátých do devadesátých let. Podívám se rovněž na osudy hlavních „protagonistů“ stojících za smrtí faráře Josefa Toufara. Počátkem roku 1950 bylo, jak jsem již dříve uvedl, vyšetření tzv. číhošťského „zázraku“ svěřeno Máchově instruktážní skupině Velitelství Státní bezpečnosti. Tento tým „vyšetřovatelů“ měl nicméně širší zadání než pouze číhošťský případ. Cílem byla příprava procesu s představiteli církve. Vedle Toufara tak příslušníci Máchovy skupiny vyslýchali například opaty Víta Bohumila Tajovského a Augustina Machalku1 , vicerektora Josefa Burýška , posluchače královéhradeckého teologického učiliště Jana Zmrhala , kostelníka a učitelku z Číhoště a další představitele církve a věřící.

Ladislav Mácha, hlavní viník Toufarovy smrti, byl sice v roce 1950 od StB odvelen, ale nadále zůstal ve službách ministerstva národní bezpečnosti. V roce 1951 probíhalo na 3. oddělení 2. sektoru (pozdější Inspekci ministra vnitra) šetření podporučíka Máchy ve věci faráře Toufara. Při výpovědi 20. června 19515 Mácha uvedl, že příkaz k vyslýchání Toufara dostal přímo od Osvalda Závodského. O průběhu vyšetřování Mácha svoje nadřízené (Čech, Závodský) pravidelně informoval. Když po třech týdnech nepřinesly korektně vedené Toufarovy výslechy očekávané výsledky, nespokojen nadřízení požadovali zvýšit tempo. Mácha se v tomto smyslu odvolával hlavně na velitele odboru BA Závodského a ministra vnitra Noska.

Počátkem čtvrtého týdne vyšetřování totiž Toufar všechny dosud učiněné výpovědi odvolal a tvářil se „velmi zatvrzele a silně nepřátelsky“. Mácha podle vlastních slov svolal svůj tým a společně se radili, jak dále v celém případu postupovat: „Při tom jsem poukázal soudruhům na neustálý tlak, který na nás vyvíjí velitelství StB a snaží se, aby co nejdříve byl případ vyšetřování ukončen, protože je politicky velmi aktuální… Závěrem této porady se soudruzi shodli na tom, že jsou následkem vytvořené situace nuceni k takové formě výslechu, i když se jim to příčí.“


Podle Máchy tak všichni zúčastnění souhlasili s „ostřejší formou výslechu“. Prvním mezistupněm bylo rozhodnutí zavřít Toufara do korekce. Následně se číhošťský farář pokusil podle Máchy dvakrát o sebevraždu oběšením na tkaničkách bot. Podle slov hlavního aktéra brutálních výslechů vyšetřovatele StB Máchy „…p. Toufar dostal napřed pár pohlavků a potom gumovým obuškem přes zadek a na šlapky. Po Toufarově smrti se Mácha pokoušel prostřednictvím Čecha dostat k Závodskému a vše mu vysvětlit. Závodský ale neměl o jeho výklady zájem.

V roce 1963 pak Mácha dodal, že se ocitl v časové tísni, protože se měl natočit „zázrak“ a scházelo mu Toufarovo doznání. Existoval tak pouze jediný způsob, jak toto přiznání získat: z faráře ho vymlátit! Po Toufarově smrti se Mácha dostal do problémů. Hrozilo mu vyšetřování a jeho nadřízený Čech mu radil, aby se někam „uklidil“.

Václav Němec, který se tvrdých výslechů faráře Toufara účastnil spolu s Máchou, začátkem 60. let11 popřel, že by se na jeho bití podílel. Naopak spolu s ostatními údajně odrazoval „kolegu“ Máchu od takového způsobu vedení výslechů. Němec potvrdil, že chtěli Toufarův odpor zlomit obviněním z jeho údajné sexuální deviace (styky s nezletilými chlapci), což bylo v 50. letech tradičně přítomno v žalobách římskokatolických kněží. Šetřením v Číhošti se jim však nic takového prokázat nepodařilo. „K celé záležitosti mohu uvést jen to, že jsem se po příjezdu z Jihlavy dozvěděl, že Mácha seřezal surově Toufara na cele pendrekem, že jej bil hlava nehlava a že na základě tohoto výprasku se Toufar přiznal,“dodal Němec v lednu 1963.

Další člen instruktážní skupiny Václav Hrabák ve výpovědi 25. června 1951 potvrdil nápad StB udělat z faráře Toufara sexuálního delikventa, který měl obtěžovat nezletilé chlapce. Při návratu z Číhoště, kde prováděli další šetření, do valdické věznice se však Hrabina a Hrabák dověděli, „…že Mácha seřezal surově Toufara na cele pendrekem, že jej bil hlava nehlava a že na základě tohoto výprasku se Toufar přiznal.“

Vrchní strážmistr Miloš Hrabina ve svém Úředním záznamu z 21. června 1951 dodatečně potvrdil neobyčejnou důležitost brzkého objasnění zázraku v Číhošti: „Ještě než jsme odjížděli (myšleno k výslechům do Valdic) bylo nám s. Máchou sděleno, že se jedná o neobyčejně závažný politický případ, na kterém má zájem jak MNB, tak i ÚV KSČ a dokonce nám nepřímo řekl, že tam jedeme z příkazu s. Gottwalda.“ Hrabina však odmítal užívat mlácení při výsleších – tím se dostal do sporu s Máchou, který se zaštiťoval vyšším stranickým
zájmem na objasnění celého případu za použití všech prostředků („…asi 10 až 15 minut jsem na Máchovi pozoroval, že bije Toufara se sadistickou rozkoší…“). Hrabina byl dále svědkem toho, jak po tříhodinovém výslechu nechal Mácha Toufara zavřít do temnice a zakázal mu podávat jídlo. Další den mu „servíroval“ karlovarskou polévku, což byla horká polévka s abnormálním množstvím soli, přičemž nedovolil Toufarovi napít se. Po třech dnech takovýchto výslechů byly na Toufarovi jasně zřetelné následky Máchovy procedury. Dne 23. února 1950 se filmoval číhošťský zázrak s evidentně „nejistým“ Toufarem. Vrchní strážmistr Hrabina dále v roce 1951 upozorňoval na skutečnost, že Mácha ostatní vyšetřovatele soustavně obelhával, když jim tvrdil, že jeho postup v celé akci schválil Závodský: „…trvám na podstatě, že to byl Mácha, který byl iniciátorem toho, že Toufar byl doslova ubit…“ Tato svá tvrzení potvrdil Miloš Hrabina i v průběhu dalšího šetření v prosinci 196217 a v lednu 1963.

Toufarův špatný zdravotní stav potvrdili v roce 1951 i příslušníci StB Robert Skerl a Jaroslav Rotsch, kteří ho převáželi do Borůvkova sanatoria v Praze.Podle Skerla „…jeho celé tělo bylo promodralé…“ Tento „postřeh“ potvrdil i Rotsch: „Při převozu z Valdic bylo na Toufarovi patrno, že je vážně nemocen, pravděpodobně vnitřní zranění a jeho tělo pokryto velkými podlitinami, nad čímž se pozastavovali i lékaři z Borůvkova sanatoria a prohlásili, kdo Toufara takhle zřídil.“ Skerl a Rotsch byli přítomni posledním chvílím farářova života. Na příklad
Rotsch hlídal Toufara po operaci na lůžku a později i na soudním lékařství. Skerl se účastnil Toufarova pohřbu a později svědčil o místě hrobu v Ďáblicích.

Již v březnu 1950 musel Skerl podepsat prohlášení, že bude ohledně zázraku v Číhošti zachovávat mlčenlivost (stejné prohlášení podepsal i další vyšetřovatel StB Bohumil Košař). K zdravotnímu stavu faráře Toufara uvedl 1. července 1968 Robert Skerl ještě tyto údaje: „…vypadal strašně zle. Nepodobal se ani člověku. Byl celý zchátralý, hubený, tváře měl propadlé, strhané rysy v obličeji, oteklé a rozpraskané rty a měl takovou divnou barvu v obličeji a stejně tak i na těle, přesně řečeno byl celý žlutý. V obličeji měl nějaké modřiny, modřiny jsem viděl i na těle… Byl v jakési agonii. Třásl se a pronášel jakési vzdechy. Zřejmě měl strašné bolesti. Všiml jsem si, že rukama si stále sahal na břišní krajinu.“

Ve výpovědi v prosinci 1962 potvrdil bývalý člen „Máchova týmu“ Václav Hrabák existenci rozporů ve vyšetřující instruktážní skupině StB, když jedna část chtěla výslech přitvrdit a druhá zastávala názor, že by se mělo pokračovat slušnou formou. Hrabák zastával druhou představu a dostal se kvůli tomu s Máchou do ostrého sporu: „…Můj názor byl, že s. Mácha jako vedoucí této skupiny chtěl docíliti nějaký mimořádný úspěch, aby tak dokázal svým nadřízeným, že skupina pod jeho vedením něco dokáže. Byly to u něj podle mého názoru karieristické cíle, které byly hlavní pohnutkou jeho hrubého postupu.“

V Úředním záznamu z 11. července 1951 přiznal nadporučík Stanislav Cvíček (další člen instruktážní skupiny) rozpory s Máchou právě při vyslýchání osob ve věci Číhošť; ani on nebyl zastáncem masivního mlácení. Naopak stoupenci tvrdé linie vedení výslechů byli Mácha a Němec, přičemž Mácha operoval souhlasem Závodského.

Dne 20. února 1952 vypovídal k případu Toufara další příslušník Máchovy instruktážní skupiny Stanislav Řezníček. Podle Řezníčka se asi po třítýdenním výslechu farář Josef Toufar přiznal, že onen zázrak provedl sám, ovšem při sepisování výpovědi svoje doznání stáhnul. Mácha ho proto nechal opakovaně zavřít do temnice. Tehdy konečně dostal Mácha od Závodského svolení pořádně Toufarovi nařezat: „…Pokud se pamatuji, Mácha to asi vyjádřil tak, že mu musíme rozsekat prdel až se posere.“ Mácha tedy opakovaně mlátil Toufara pendrekem po celém těle: „… Dále si pamatuji, že přišel najednou Zikmund nahoru do naší ubytovny a řekl nám, že Mácha dole mlátí Toufara a to hrozným způsobem, že ho už dole t.zn. Máchu nemohou udržet… Po příchodu na celu jsem viděl, že Toufar leží na pryčně a u něho byl Mácha, který měl pendrek v ruce a byl velmi rozčílen. Výslech probíhal asi tak, že se jej Mácha ptal – Toufara, zda to udělal a zda se přizná a když Toufar stále zapíral, tak dostal od Máchy ránu… Toufar vypadal velmi zuboženě a byly na něm patrny následky použitého násilí.“ Řezníčkovu výpověď potvrdil v únoru 1952 také další příslušník instruktážní skupiny Josef Zikmund: „…Protože se Toufar nepřiznával a velmi naříkal, což mělo na Máchu vliv, že úplně se přestal ovládat a přímo sadisticky pendrekem bil Toufara hlava nehlava po celém těle.“

Dne 7. března 1952 vypracoval podporučík Kalinský z vyšetřovacího oddělení kádrového odboru ministerstva národní bezpečnosti Zprávu o vyšetření. Z ní vyplývá, že se o výsledky šetření číhošťského „zázraku“ v únoru 1950 intenzivně zajímaly špičky KSČ (např. ministr vnitra Nosek, ministr spravedlnosti Čepička, velitel odboru BA Závodský). Podle ppor. Kalinského byl za smrt Josefa Toufara přímo odpovědný podporučík Mácha: „…dle výpovědí orgánů, kteří byli na tomto případě zúčastněni, několik hodin hrubým přímo sadistickým způsobem Toufara týral.”

Mácha se hájil tím, že užití fyzického násilí bylo odsouhlaseno na „vyšších místech“. Například Závodský v roce 1952 ve vazbě přiznal v tomto smyslu svůj podíl na případu: „Osvald Závodský vypověděl, že vydal orgánu Máchovi příkaz, aby použil fysického násilí při výslechu faráře Toufara.“ Na vyžádání ppor. Kalinského mu tuto zprávu zaslal mjr. Bohumil Doubek ze sektoru VI.A. Proti Máchově verzi o příkazu z vyšších míst ale vystoupil např. major Josef Čech, který si byl jist tím, že použití násilí v případu Toufar výslovně zakázal. Také tehdejší Máchův kolega Bohumil Košař (přítomný Toufarovým výslechům vedeným Čechem ve Valdicích, Toufarově operaci i pitvě) mimo jiné uvedl, že Mácha používal násilí při výsleších běžně, nepotřeboval tedy povolení nadřízeného. Kalinský ve své Zprávě pokračoval: „Z protokolárních výpovědí a písemných vyjádření orgánů, kteří se použití fysického násilí vůči Toufarovi zúčastnili, jest zřejmo, že Mácha několik hodin bil hlava nehlava Toufara pendrekem, přičemž budil přímo dojem nenormálního sadistického člověka a když byl ostatními orgány mírněn, aby když již používá vůči Toufarovi fysického násilí, ho bil pouze tak, aby mu neublížil, tak Mácha reagoval na radu soudruhů tím, že jim nadával a spílal oportunistů a alibistů…“ Podle uvedené Zprávy Toufarův výslech vedl Mách spolu s Václavem Němcem dvoufázově – po odpočinku vyslýchajících následoval večer další výslech. V závěru Kalinský konstatoval: „… hodnotíme-li celý případ Máchy, jest jeho chování naprosto politicky neúnosné již vzhledem k tomu, že v případě procesu vůči Toufarovi by přímo školsky před masami pracujícího lidu byla odhalena zrádná úloha Vatikánu. Nakonec je třeba podotknout i to, že kdyby se o Máchově činu dozvěděli nepřátelé našeho lid. dem. zřízení, použili by jej k pomlouvačné kampani vůči bezpečnostním orgánům lid. dem. států včetně SSSR.“

Vyšetřování v padesátých i začátkem šedesátých let dospěla k jednoznačnému závěru, že za smrt faráře Toufara byl plně zodpovědný Ladislav Mácha. Doporučovala se i jeho dodatečná potrestání. Například v roce 1951 navrhl na základě výsledků šetření tehdejší velitel StB Josef Hora ministru národní bezpečnosti Ladislavu Kopřivovi jeho okamžité propuštění ze služeb SNB. Mácha byl totiž v této době zařazen na kádrovém a školském odboru MNB. Mácha nejen že nebyl propuštěn, ale dnem 1. února 1953 nastoupil ke KS VB Praha a v srpnu 1954 se dočkal povýšení do hodnosti poručíka. Po zklidnění situace kolem jeho osoby byl v lednu 1959 přemístěn na II. správu MV, v listopadu 1960 povýšen již na kapitána a v prosinci 1962 ukončil vysokoškolské vzdělání (při služebních povinnostech) jako právník.

V roce 1963 prošetřovala číhošťský případ mimořádná komise MV a následně i ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ. Mácha byl za použití násilí v kauze Toufar potrestán stranickou důtkou a na vlastní žádost v lednu 1964 odchodem ze služeb ministerstva vnitra přesto, že se dopisy obracel na MV Štrougala i na ÚV KSČ. Tři měsíce nemohl sehnat práci. Mácha všechny tyto kroky vnímal jako nesprávné a vůči němu nespravedlivé. Krátce poté pracoval na ministerstvu dopravy, v podniku zahraničního obchodu Pragoexport a do října 1968 na ministerstvu lesního a vodního hospodářství (MLVH).

Ústřední kontrolní a revizní komise (ÚKRK) ÚV KSČ si v roce 1964 vyžádala soudní znalecký posudek, v němž se o úmrtí P. Josefa Toufara mj. uvádí: „Fyzické násilí použité proti faráři Toufarovi nemělo vliv na jeho smrt. Určitě však zhoršilo jeho zdravotní stav a mohlo uspíšit perforaci žaludečního vředu. K jeho smrti došlo opožděným převozem do nemocnice. Na tom však nemá vinu L. Mácha, ale tehdejší nedostatečná lékařská péče ve věznicích.“ Ostatně i ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ hodnotila Toufara jako prohnaného nepřítele socialistického společenského zřízení.

Ladislav Mácha vnímal svoje problémy po odchodu z rezortu MV jako cílený útok na svoji osobu a cítil se velmi poškozen. Psal dopisy, v nichž sám sebe obhajoval a přibližoval případ faráře Toufara „ze svého pohledu“. Neuspěl-li jinde, obrátil se v únoru a březnu 1964 dvakrát písemně na prezidenta Antonína Novotného: „Farář Toufar z případu „Čihošť“ nebyl nevinný člověk, ale obyčejný kriminální a protistátní zločinec, který trestnou činnost skutečně spáchal… jako uvědomělý člen strany jsem v zájmu strany a státu před 14 lety (v únoru 1950) splnil rozkaz tehdejšího ministra vnitra s. Noska, kterým jsem byl donucen tvrdě zakročit proti takovému kriminálnímu a protistátnímu zločinci, jako byl farář Toufar, který počínaje homosexuálním zneužíváním školních dětí a konče provokací proti státu s křížkem v Čihošti, přesvědčivě ukázal, o jakou zrůdu společnosti jde.“

Podobný dopis adresoval Mácha také XIII. sjezdu KSČ v roce 1966: „…případ Čihošťský zázrak neexistoval… znovu se potvrdilo, že farář Toufar byl kriminální a protistátní zločinec… Zatímco farář Toufar, kriminální a protistátní zločinec, našel řadu ochránců, kteří se starali, aby tento odpadlík lidské společnosti neutrpěl újmy, o mne, jako komunistu, poctivého člověka, který vždy řádně a disciplinovaně plnil své povinnosti člena strany, nikdo žádnou péči neprojevuje a nestará se o to, zda jsem utrpěl újmu nebo nikoliv.“ Mácha ve svých dopisech žádal o osobní přijetí u prezidenta, aby mu mohl celou kauzu vysvětlit v určitém kontextu. Antonín Novotný ale na jeho korespondenci neodpověděl.

V roce 1968 zveřejnil redaktor Jiří Brabenec okolnosti případu Toufar v sérii článků v deníku Lidová demokracie pod názvem „Jak a proč zemřel farář Josef Toufar“. Mácha byl na základě opětně oživeného zájmu veřejnosti o tento případ obviněn ze zavinění Toufarovy smrti. Dne 7. června 1968 zahájil vojenský prokurátor trestní stíhání bývalého kapitána MV JUDr. Ladislava Máchy. O den později byl vzat do vazby a vyšetřován pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Ihned podal stížnost pro porušení zákona a podpořil ji čtyřdenní hladovkou. Nicméně trestní řízení se rozeběhlo – k výslechům přicházeli žijící svědci číhošťského případu.

Jedním z prvních vyslýchaných se stal samozřejmě Ladislav Mácha. Dne 1. června 1968 hovořil o své „životní kauze“. Znovu operoval zájmy vyšších míst, konkrétně jmenoval Závodského, který byl velmi nervózní z průběhu vyšetřování faráře Toufara. Zmínil rovněž skutečnost, na kterou zapomněl v předcházejících prošetřování – do Valdic za ním přijel Závodského kurýr s písemným příkazem svého „šéfa“ odvolávajícím se na Čepičku: dosáhnout Toufarova přiznání za každou cenu. Tento papír pak musel Mácha před kurýrem spálit. Nicméně správnost rozkazu si telefonicky ověřoval u Závodského.„Předem jsme se dohovořili, že ho budeme tlouci na zadek a chodidla, abychom mu nezpůsobili zranění. Když jsme přišli do cely, řekl jsem mu, tj. Toufarovi, že je nám to nemilé, že na něm musíme provést exekuci, protože nás tlačí čas. Toufar se nevzpěčoval, na lavici doprostřed cely si lehl, břichem dolů, boty si zul napřed sám. My tři, tj. Němec, Řezníček a já, jsme jej střídavě mlátili přes zadek a chodidla, takže exekuce byla hotova během 7 minut, protože Toufar poté prohlásil, že nám to vysvětlí,“ popsal Mácha osudný výslech. Podle Máchy nebyly na Toufarovi patrné následky této procedury, ani si nestěžoval na nevolnost.

Další Máchův výslech následoval 24. června 1968. Toufar se podle Máchy během jeho vyšetřování tvářil „svěřepě a jako náboženský fanatik“. Mácha znovu opakoval, že svůj postup konzultoval pravidelně se Závodským, který mu doporučil, aby farářovi dali na zadek, protože Gottwald potřebuje přiznání pro svůj referát. Mácha tedy podle této výpovědi tloukl Toufara tak, aby mu neublížil. Udivil ho proto jeho špatný zdravotní stav, vždyť při filmování na něm neviděl žádné problémy.

Dne 5. června 1968 vypovídal jako svědek Josef Čech. Potvrdil, že Gottwald vnímal objasnění číhošťského „zázraku“ jako prioritu do zasedání ÚV KSČ. „Skutečnost, že farář Toufar byl rovněž vzat do vazby, aniž by proti němu formálně bylo zahájeno tr. stíhání a vyžádán souhlas prokurátora, odpovídá té době, když se to takhle nezákonně dělalo,“ konstatoval suše Čech. Při příjezdu do Valdic před filmováním si mu Toufar stěžoval na bolesti. Čech také dobře věděl, že jeho „přiznání“ z něj Mácha vytřískal. Při zhoršení Toufarova zdravotního stavu se Čech angažoval ve shánění letadla, nicméně nakonec se transport do nemocnice odehrál klasicky, tj. autem. Čech přiznal svoji aktivitu při úpravě pitevního protokolu. Neviděl v tom ale nic nepatřičného.

Dne 6. června a 25. července 1968 byl k případu vyslechnut prokurátor JUDr. Karel Čížek. Nepopřel svoji přítomnost v Číhošti v lednu 1950, nicméně nepřikládal této cestě velký význam. Jeho další návštěvu však lze již považovat za významnou. Účastnil se totiž rekonstrukce, při níž se také natáčel film. Čížek do protokolu uvedl, že se Toufar cítil dobře, nenaznačoval byť sebemenší problémy. Počátkem března 1950, tj. již po Toufarově smrti, se konalo dotáčení propagandistického filmu. Čížek připustil že si oblékl ornát a vyšel na kazatelnu, nicméně odmítl, že by faráře hrál on: „Proto se do ornátu převlékl Vladimír Průša, úředník SÚC, o kterém o několik let později se dozvěděl, že byl rovněž zaměstnancem MV, a s ním byly záběry provedeny tak, že mu není vidět obličej.“ Na dotaz vyšetřovatele k zákonnosti vazby Čížek reagoval tvrzením, že byla nepochybně v rozporu s tehdy platným právem, „ale to byla všeobecná praxe.“

Vyšetřování v roce 1968 se snažilo o rekonstrukci posledních hodin života faráře Toufara. Také proto byl vyslechnut zdravotní personál, který v roce 1950 zajišťoval lékařskou péči. Dne 21. června 1968 vypovídal prof. MUDr. Bohumil Špaček. Případ si pro svoji neobvyklost dobře pamatoval. Pacient byl ve velmi špatném zdravotním stavu. MUDr. Špaček si nemohl nevšimnout rozsáhlých krevních podlitin na zádech, na hýždích, na stehnech i na ploskách nohou: „Celkově mě bylo jasné, že jde o pokročilý zánět pobřišnice, který je nutno po přípravě pacienta neodkladně operovat… K celé věci bych považoval za nutné zdůraznit, že pacient byl do nemocnice přivezen ve velmi zbědovaném stavu a tento stav svědčil o zanedbání povinné lékařské péče, pokud ho měl lékař v kritické době v ošetřování; pokud ho lékař v té době neviděl, dopustily se hrubého porušení orgány, které ho měly pod dozorem. Je jasné, že laik nemůže mít tuto představu co lékař, … ale zánět pobřišnice vyvolaný prasknutím vředu bývá provázen tak markantními příznaky, že i laik si musí uvědomit nutnost okamžité lékařské pomoci. Proděravění vředu mívá za následek krutou bolest, zvracení a projevuje se na člověku tak, že lze bezpečně vyloučit simulování.“ Profesor Špaček se z předložené dokumentace domníval, že k prasknutí vředu došlo při návratu z filmování v Číhošti, nejpozději však 24 hodin před operací.

Další z lékařů MUDr. František Maurer doplnil svého kolegu při výslechu 31. července 1968. „Viděl jsem, že je pokrytý po celém těle modřinami velikosti asi tak za polovic dlaně. Tyto modřiny měl jak na prsou, tak na břiše, tak i na nohách a pažích,“ vzpomínal MUDr. Maurer. K příčině smrti dodal: „Přičinou smrti byl prasklý žaludeční vřed, opravuji, zánět pobřišnice, ale přesto neváhám říci, že ten člověk byl doslova utlučen. Ten se nemohl vyléčit, protože jeho organismus byl tak vyčerpán, že ani při včasném poskytnutí lékařské pomoci by se pravděpodobně nezachránil… Já se ani dnes neostýchám použít slova vražda v souvislosti se smrtí Toufara. Jestliže totiž někoho zmlátím tak, až mu praskne vřed, a ten sám od sebe nepraskl, a pak ho přivezu do nemocnice pozdě s břichem jak u těhotné ženy v devátém měsíci, tak těžko to lze nazvat jinak.

Dne 24. června 1968 byl Mácha z vazby propuštěn a trestní stíhání
pokračovalo na svobodě. V odůvodnění tohoto kroku napsal prokurátor Hlavní vojenské prokuratury pplk. Jaromír Skopal mj. toto: „Pokud jde o býv. kpt. MV JUDr. Ladislava Máchu, je jedním z hlavních účastníků celého případu. Podle dosud shromážděných důkazů se nejvíce podílel na surovém zacházení s Toufarem. Nicméně dosavadní důkazy nenasvědčují tomu, že se uvedeného jednání dopouštěl v úmyslu, aby faráři Toufarovi způsobil smrt, ani tomu, že by smrt byla v příčinné souvislosti s tímto jednáním.“

Vojenský soud v Příbrami stíhání Ladislava Máchy 10. prosince 1968 zastavil, protože se nepodařilo v trestně právní rovině prokázat smrt faráře Josefa Toufara jako vraždu. Trestné činy zneužití pravomoci veřejného činitele a ublížení na zdraví nešlo stíhat, protože byly v té době podle platného zákona již promlčeny.

Bývalý vyšetřovatel StB Ladislav Mácha nicméně musel na základě skutečností zveřejněných v tisku v roce 1968, které vnímal jako skandalizovaní a štvanici vůči svojí osobě, opustit zaměstnání na ministerstvu lesního a vodního hospodářství. Byl také vyloučen ze strany. Dostával anonymní dopisy, stal se obětí vlastní minulosti. Trpěl depresivními stavy v důsledku toho, že nemohl najít práci.
Jeho stranická rehabilitace byla v lednu 1969 zamítnuta. Teprve v dubnu 1969 nastoupil na OPBH Praha 6. Nicméně dalších dvacet let se číhošťského případu nemusel tolik obávat.

V roce 1994 se případem začal zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. ÚDV může přitom stíhat pouze žijící pachatele, kterým byla vina prokázána buď výslechem žijících svědků událostí nebo dostatečně zachovaným archivním materiálem. V dubnu 1995 navrhl vyšetřovatel ÚDV podání žaloby na dva dosud žijící příslušníky instruktážní skupiny StB – na Ladislava Máchu odmítajícího po celou dobu vyšetřování vypovídat a na Václava Němce, kteří měli ve dnech 20. – 22. února 1950 psychickým nátlakem, týráním a fyzickým násilím nutit faráře Josefa Toufara k přiznání, že inscenoval 11. prosince 1949 v číhošťském kostele pohyb křížku na oltáři. Tím měli jmenovaní spáchat trestný čin zneužití úřední nebo služební moci a trestný čin těžkého poškození na těle podle zákona č. 19 z 15. ledna 1855.

Během vyšetřování požádal ÚDV v srpnu 1994 Kriminalistický ústav o znalecký posudek, který měl zodpovědět:
1) zda stylizace a formulace všech výpovědních protokolů jsou dílem jednoho autora,
2) pokud lze vysledovat rozdíly, určit, od kterého data protokolu ke změnám došlo.

V září 1994 zjistil Kriminalistický ústav analýzou Toufarových výpovědí, že ve formulaci jednotlivých protokolů existují rozdíly (např. protokol z 22. 2. 1950 se od dalších lišil stylisticky i jazykově).

V květnu a srpnu 1996 požádal ÚDV o dva na sobě nezávislé znalecké posudky v oboru soudního lékařství. Podle nich byl příčinou smrti Josefa Toufara prasklý žaludeční vřed. Přesně se ovšem nepodařilo určit, kdy k prasknutí vředu došlo, ale stalo se tak s největší pravděpodobností v noci z 23. na 24. února 1950. Stáří žaludečních vředů se nedalo přesně stanovit, ale není vyloučené, že mohly vzniknout během několika dnů: „…Psychická a tělesná zátěž v době věznění se mohla podílet na vzniku vředové choroby a vést nakonec k prasknutí vředu. Svědčí pro to údaje, že poškozený neměl před vzetím do vazby potíže charakteristické pro vředovou chorobu.“ Podlitiny na těle pak byly podle znaleckých posudků výsledkem mučení, které musel P. Josef Toufar vnímat jako značně bolestivé. Duševní a tělesná zátěž mohla vést k prasknutí vředu. Záchrana života Josefa Toufara byla podle odborníků možná, pokud by se operace konala dopoledne 24. února 1950 (namísto v podvečer 25. února).

ÚDV získal i výpověď zdravotní sestry, která byla přítomna Toufarově operaci v Borůvkově sanatoriu v Praze. Všimla si tehdy velkých modřin a podlitin na celém jeho těle. Podle ní byl pacient silně zanedbán – na odsání tekutiny z břišní dutiny musela použít 27 roušek velikosti 70 x 70 cm.

ÚDV vyvrátil také tvrzení StB o Toufarově sexuální úchylce. Naopak bylo prokázáno, že tehdejší děti (pokud) vypovídaly bez přítomnosti rodičů nebo zákonných zástupců, zato pod nátlakem StB. Jistě lze předpokládat, že kdyby se takové obvinění potvrdilo, bylo by nejen náležitě propagandisticky využito (mj. by ve spisu o tom zůstala zachována alespoň nějaká stopa). Protokolárně byly však zachyceny až výpovědi z roku 1968 (spis nicméně obsahuje výpovědi školáků o samotném pohybu křížku 11. prosince 1949, pořizované na StB v únoru 1950), když prokurátor hledal svědky.

V červnu 1994 na ÚDV k případu vypovídal opat Vít Bohumil Tajovský, který byl rovněž obviněn z inscenování „zázraku“. Opat Tajovský se StB vytrvale odmítal přiznat, byl proto zavřen na samotku, nedostával jídlo ani pití. Při tom slyšel Toufarův zpěv, jímž se posiloval, i jeho nářek, když byl podroben neobyčejně brutálnímu výslechu.

V listopadu 1996 bylo zastaveno trestní stíhání Václava Němce, protože se nepodařilo prokázat, že uvedený skutek spáchal právě on.

V prosinci 1996 podalo Okresní státní zastupitelství v Jičíně obžalobu v případu faráře Josefa Toufara na Ladislava Máchu pro spáchání trestných činů zneužití úřední nebo služební moci a těžkého ublížení na těle.

Po řadě odkladů se hlavní líčení konalo 23. listopadu 1998 před senátem Obvodního soudu Praha 6. Ten uznal obžalovaného Ladislava Máchu vinným ze spáchání uvedených trestných činů a vyměřil mu trest v trvání pěti let nepodmíněně. V odůvodnění rozsudku mimo jiné zaznělo: „… soud má za prokázané, že obžalovaný shora uvedeným způsobem tragicky zasáhl do osudu poškozeného, zapříčinil jeho velmi závažný zdravotní stav, závažnou poruchu zdraví, kterou doprovázely velmi intenzivní bolesti, bez možnosti dovolat se práva na svoji obranu.“ Mácha se proti tomuto verdiktu odvolal. Městský soud v Praze potvrdil 1. listopadu 1999 závěr Obvodního soudu Praha 6, snížil ale trest odnětí svobody na dva roky nepodmíněně.

Pro potřeby soudu v listopadu 1998 sepsal Ladislav Mácha prohlášení, v němž se omlouval jak faráři Toufarovi, tak katolické církvi za příkoří, kterého se dopustil. Napsal zde mj.: „Omlouvám se tímto katolické církvi a panu faráři Toufarovi za to, že jsem se účastnil počátkem r. 1950 činnosti tehdejšího státního aparátu, jehož cílem byla diskreditace katolické církve. Omlouvám se za mé tehdejší postoje a činnost, bez ohledu na to, z jakých motivů tehdy vycházely. Dnes, po téměř 50ti letech, mohu vidět věc ze zcela jiného pohledu, v jiných souvislostech, ale především z pohledu starce, jehož životní zkušenosti jsou dnes mnohem větší, než tomu bylo v roce 1950. Byl jsem tehdy přesvědčen, že konám správnou věc a mnohé okolnosti případu tomu nasvědčovaly. Správně však zvažovat mezi tím, co je dobro a zlo, jsem nebyl schopen. A už vůbec jsem nebyl schopen – vzhledem k okolnostem a možnostem, které jsem měl, rozlišit mezi morálními a nemorálními prostředky k dosažení cíle, o kterém jsem se domníval, že je správný… Případ byl různě interpretován, a to ke škodě všech tehdy zúčastněných osob, včetně pana faráře Toufara a katolické církve. Chtěl bych však zdůraznit, že moje tehdejší činnost, ať už byla jakákoliv, nevedla přímo – ani nepřímo – ke smrti pana faráře Toufara, a podle mého soudu, nebyla ani příčinou jeho nemoci, stejně tak nebyla příčinou zhoršení jeho zdravotního stavu, ani nebyla příčinou zanedbání péče o tehdejšího vězně. Chtěl bych ještě zdůraznit, že tehdejšímu mocenskému aparátu, vč. tehdejších vládních špiček, se nepodařilo využít případu k propagačnímu tažení proti katolické církvi jako organizaci formou procesu proti faráři Toufarovi, a to proto ne, že pan farář Toufar náhle zemřel a nebylo možno jej postavit před soud z důvodů, které se tehdejšímu mocenskému aparátu zdály být jedině možné a vhodné… Pokud jsem se v řadě různých šetření orgánů Ministerstva vnitra, soudu i vojenské prokuratury k věci již vyjadřoval, jednalo se vždy o výpovědi, alespoň částečně účelové, které byly v konečné podobě zpracovávány pro účel, pro který byly pořízeny. Tedy, buď pro obranu mé osoby, nebo pro obranu, či ochranu jiných zúčastněných osob, či částí mocenského aparátu.“

Metody, jakými v 50. letech pracovala Státní bezpečnost, jasně odhaluje právě případ číhošťského faráře Josefa Toufara. Jeho trýznitel – Ladislav Mácha – se necítil nikdy vinen. Argumentoval tím, že plnil oddaně příkazy svých nadřízených a KSČ. Právě Mácha se však stal jediným, kdo byl za smrt faráře Toufara odsouzen.

Byl v celém případu jediným, koho lze označit za viníka Toufarovy smrti? Nebo by se našli i další zodpovědní činitelé? Myslím si, že o Máchově vině není pochyb. Odpovědnost nicméně padá i na další představitele StB a komunistického státu: na prezidenta Klementa Gottwalda, na předsedu SÚC Alexeje Čepičku, na ministra vnitra Václava Noska, na velitele StB Jindřicha Veselého, na velitele odboru BA Osvalda Závodského, na zastupujícího velitele 2. sektoru Josefa Čecha, na prokurátora Karla Čížka a vlastně na všechny další, kteří o utrpení faráře Toufara věděli a přesto pro něj nic neudělali, tzn. např. na příslušníky zařazené do instruktážní skupiny Velitelství StB. Pochopitelně značnou odpovědnost nesl aparát ÚV KSČ, který stál za masovými nezákonnostmi v padesátých letech, a StB úkoloval, řídil a kontroloval.

Cítili by se však výše jmenovaní představitelé zodpovědní za Toufarovu smrt? U někoho se jeho názor na takto položenou otázku nedovíme: Gottwald zemřel v roce 1953, Nosek v roce 1955, Veselý spáchal začátkem šedesátých let sebevraždu. Závodský byl v roce 1954 po soudním procesu popraven. Nicméně se domnívám, že by si žádné provinění nepřipouštěli. Ostatní se k svému podílu viny na smrti Josefa Toufara neznali: Během šetření popřeli svou bezprostřední odpovědnost Čech i Čížek.

Gottwaldův zeť Alexej Čepička svou angažovanost v číhošťském případu během vyšetřování v roce 1968 bagatelizoval. Dne 2. srpna 1968 při výslechu na Vyšší vojenské prokuratuře v Táboře uvedl Čepička mj. do protokolu: “…o případu faráře Toufara resp. Čihošťského zázraku jsem byl informován, je možné, že jsem se vyjádřil, že je třeba věc urychleně objasnit, ale tak se vyjádřili i další političtí činitelé. Rozhodně jsem však nedával příkaz k zatčení Toufara, v tomto směru mohl vyjít příslušný příkaz jen z StB, ovšem doporučení mohlo vyjít z některého jiného orgánu, které se tím zabývaly… Nevěděl jsem o nějakých nezákonnostech ve vyšetřování. Sám jsem také k žádným nezákonnostem pokyn nedával. Nic jsem také ohledně Toufara po jeho zatčení nezařizoval, tedy ani převoz do sanatoria. Nevím ani, kdy přesně byl zatčen. O jeho smrti jsem byl informován, domnívám se, že mi bylo sděleno, že zemřel v souvislosti s prasklým žaludečním vředem. Ani v souvislosti s jeho smrtí a pohřbením jsem nedával žádné příkazy. To vůbec nespadalo do mojí kompetence.” Při dotazu na roli „církevní šestky“ Čepička reagoval: „I v této komisi mohl být Toufarův případ projednáván, ale pochybuji, že odtud by mohl být příkaz k zatčení. Přesně řečeno, určitě tam projednáván byl, protože s. Kopecký byl pověřen propagační stránkou tohoto případu a měl na starosti také nafilmování věci. Není pravda, že já bych kupř. schvaloval scénář filmu… Já jsem toho přesvědčení, že Toufarův případ byla od začátku až do konce záležitost bezpečnosti. Je samozřejmé, že my jako SUC a mám na mysli i KSČ jsme měli zájem na politickém využití případu. Realizace však byla v rukou bezpečnosti.

Tragédie P. Josefa Toufara tak jasně odhaluje pokrytectví a totální absenci morálních hodnot nejen u tehdejších vyšetřovatelů StB. Stejně bezcitně postupovala KSČ proti každému, kdo si dovolil postavit se nově nastolovanému režimu v Československu nebo ohrožoval jakýmkoliv způsobem komunistickou moc.

Ladislav Mácha byl sice odsouzen, svůj trest však řádně nenastoupil, ačkoliv Obvodní soud pro Prahu 6 neuznal jeho žádosti o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Teprve v polovině ledna 2002 byl Ladislav Mácha zadržen na poště při vyzvedávání důchodu (nezdržoval se totiž na adrese trvalého pobytu) a převezen do věznice na Pankráci. Jeho obhájce Kolja Kubíček označil tento postup za akt hyenismu…

Ukázka z KALOUS, Jan: Číhošťský případ. Nezávislé centrum pro studium politiky, Kolín 2008. (www. vspsv.cz)