politolog, vydavatel, exulant
Životopis
Alexander Tomský se narodil 13. prosince 1947 ve Frýdlantu do rodiny archeologa a lékařky, rodiny jejíž velká část byla zavražděna nacisty. Jeho prarodiče byli oba Židé, dědeček si změnil jméno z „Tausig“ na „Tomský“, tatínek přežil oproti mnohým svým příbuzným hrůzy šoa, ale nikdy už se s tímto faktem nevyrovnal a nakonec spáchal sebevraždu.
Po absolvování gymnázia byl Alexander přijat ke studiu estetiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a přání maminky ho dovedly k životu v exilu ve Velké Británii. Tato zkušenost významně ovlivnila jeho pohled na svobodu a demokracii a posílila odpor vůči autoritářským systémům. V britském exilu absolvoval studia na London School of Economics a The London Institute of Education. Pracoval v různých oborech, včetně stavebnictví, pojišťovnictví a školství, obdivoval thatcherovské reformy a britskou monarchii jako symbol kontinuity.
V 80. letech působil jako analytik v Keston College, kde monitoroval pronásledování křesťanů ve východním bloku, což v něm upevnilo křesťanské hodnoty a euroskepticismus. Zásadní vliv na něj měla „Orthodoxie“ G. K. Chestertona. V osmdesátých letech založil v Londýně exilové nakladatelství a časopis „Rozmluvy“. Po zhroucení komunistického režimu se Tomský vrátil v prosinci 1989 do Československa, kde vedl nakladatelství Academia a později nakladatelství LEDA/Rozmluvy. Přednášel na New York University v Praze a angažoval se v politice. Jeho myšlení, formované exilovými zkušenostmi a křesťanským a židovským učením, se dnes odráží v kritice postmoderních trendů. Je častým hostem rozhlasových pořadů a autorem komentářů v rozmanitých sdělovacích prostředcích.
V prvním čísle svého exilového časopisu „Rozmluvy“ Alexander Tomský vyjádřil očekávání, že klasický liberalismus ještě může sehrát významnou úlohu: „Zdá s nám, že právě zde je klíč ke zdánlivě paradoxnímu počínání Jana Pavla lI., který na jedné straně posiluje hierarchickou a ortodoxní soudržnost Církve a obnovuje tak zároveň křesťanské povědomí Evropy Východu a Západu, zatímco na druhé straně mobilizuje liberální svědomí všech lidí dobré vůle proti totalitnímu útlaku jednotlivce i národů. Tento časopis v míře svých omezených možností by měl přispět k takovémuto spojenectví i na domácí půdě. Neboť i zde si ti nejbystřejší z české inteligence povšimli, že humanitní ideály, které nahradily víru v Boha, stojí právě svým antropocentrismem na pozadí národní tragédie. Formulováno ostřeji: což netkví takovýto humanismus svými kořeny, podobně jako socialismus každé provenience, ve víře, že lidský svět lze beze zbytku organizovat, sjednocovat, řídit? Nepochybně lze, ale s tragickými důsledky.“
Ocenění
V roce 2018 obdržel za nezávislou žurnalistiku Krameriovu cenu a v roce 2023 mu byl přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu.
Ukázky z rozhovoru Michala Macháčka s Alexandrem Tomským o Pavlu Tigridovi
„On byl geniální novinář. On byl víc než normální geniální novinář. Kdysi Petr Pithart o něm řekl, že měl čuch, ale to nebyl čuch, to bylo prostě to, co má každej velkej novinář. Protože skutečně velkej novinář je částečně i filosof, rozumí prostě společnosti, vidí, kam se to vyvíjí, je schopen nadhledu.“
„…ale on [Peroutka] podlehl tomu antikomunismu, kterej Tigrid a ty chytřejší konzervativci a pravičáci… považovali za blbost, prostě propaganda nesmí bejt očividná, jo, nesmí bejt primitivní. A ty Američani k tomu tíhli a s tím tam byl ten konflikt právě a ten Peroutka tomu propad, že jo, jako typickej starší člověk.“
„On skutečně měl charisma a taky politickej talent. On věděl, jak toho odsunout, toho posunout, toho podpořit, aby to šlo správným směrem. Jakoby politika je manipulativní, že jo, a on byl manipulátor samozřejmě, ale v situaci, kdy to v exilu bylo bezvýznamný. Prostě on pochopil současnost, a ty starý, co byli zkosnatělí a žili tou první republikou, ty tole nemohli pochopit.“
„Tigrid měl osobní charisma člověka, který s každým mluví tak laskavě, že máte pocit, že vás má rád. Jakmile se někde objevil, všichni přestali mluvit, strnuli. On to pěstoval samozřejmě, to nebylo úplně přirozený, ale měl to a zároveň hrál pořád politickou hru.“
„Tigrid byl velká osobnost v tom, že dokázal spojit všechny ty skupiny [v exilu], které by se třeba i normálně dost nesnášely, protože tam bylo hodně katolíků jako taková určitá skupina, pak bývalí komunisti, kteří nemohli zase strávit tydle lidi. On dokázal být nad věcí.“
